Jak pěstovat aldrovandku měchýřkatou (Aldrovanda vesiculosa L.) ve venkovních podmínkáchRNDr. Lubomír Adamec, Trifid 3/1996
Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesiculosa L.; čeleď rosnatkovité - Droseraceae) je bezkořenná vodní masožravá rostlina, která rychle mizí z Evropy a pravděpodobně také z jiných částí Starého světa. Ochrana tohoto kriticky ohroženého druhu by se měla zaměřit na zachování jeho zbývajících lokalit (v Evropě to mnoho nepomáhá), ale co nejrychleji je třeba přijmout aktivní opatření. V současnosti se v České republice pracuje na přípravě sterilní tkáňové kultury aldrovandky a na její rozsáhlé propagaci a probíhá experimentální výběr vhodných náhradních stanovišť pro tento druh. Oba přístupy však vyžadují bohatou zásobní kulturu. Pěstováni aldrovandky se často popisuje na základě zkušeností (literatura uvedená v originálním rukopisu autora zde uváděna není; pozn. redakce). Zde je uveden vhodný způsob pěstování evropské aldrovandky (z východního Polska) ve venkovních podmínkách, jenž je založen na studiu její ekologie na polských lokalitách.
Obecně aldrovandka vyžaduje teplou a čistou vodu s hnědavým zabarvením, která má nízkou koncentraci minerálních živin (N, P), ale vysokou koncentraci CO2, dostatek kořisti a světla. Pěstuji ji v plastické nádrži (1 m3), lze ale rovněž využít malý zahradní rybníček (v jakém se běžně pěstují např. lekníny a jiné dekorativní vodní rostliny). Tato kultivační technika se velmi podobá způsobu, který popsal Hanusaba (1974) a připomíná nám charakter přirozených evropských lokalit v nichž se druh vyskytuje nejhojněji.  Schéma nádrže pro pěstování A. vesiculosa. a) tenká vrstva rašeliny b) křemičitý písek c) odpad z C. rostrata d) vodní sloupec e) krycí sklo f) vnější chladící kontejner g) vlastní nádrž s aldrovandkou h) rozdíl hladin v obou nádržích Vhodný substrát musí být bohatý na organickou hmotu, ale chudý minerálními živinami. Tenká vrstva (asi 0,5 cm) hnědého bahna z nějakého močálu nebo zahradní rašeliny se položí na dno nádrže a překryje se 6 - 8 cm vrstvou propraného písku nebo štěrku. Tenká bahnitá či rašelinná vrstva na dně není nezbytná, podporuje pouze růst vynořené vegetace. Do pisku byly volně vsazeny malé rostliny rákosu obecného (Phragmites communis) a dva druhy ostřice: o. zobánkatá (Carex rostrata) a o. štíhlá (C. gracilis). Tyto rostliny ovlivňují kultivační médium přísunem organické hmoty a mírným přístinem. Odpad z ostřic Carex rostrata a C. gracilis je nejlepším substrátem. Snad lze užít také odpad z jiných ostřic nebo z rákosu obecného (Phragmites communis). Má podobné vlastnosti jako rýžová sláma, kterou běžně používají výše uvedení autoři. Optimální odpadní vrstva je 2 -3 cm silná. Nový organický materiál by se měl namočit na několik hodin do teplé vody, aby se vylouhovaly nadměrné taniny. Organický odpad je pro pěstováni aldrovandky klíčovou složkou: zvolna se rozkládá za neustálého uvolňování huminových kyselin a taninů, jež jsou nutné k jejímu růstu a vývoji, a zčásti zabraňuje rozvoji vláknitých řas. Mimo to opad svým rozkladem uvolňuje postupně minerální živiny a CO2, a udržuje pH mezi 6,8 - 7,4. Je třeba zdůraznit, že vysoká koncentrace CO2 (nad 0,1 mM, tj. 4,4 mg . l-1) ve vodě je pro intenzivní růst aldrovandky nezbytná. Protože jsou koncentrace CO2 a pH ve vzájemném úzkém vztahu, vede snižování pH ke zvýšení koncentrace volného CO2. Samotné pH však příliš významné není, protože aldrovandka může dobře růst v rozmezí pH 4,0 - 7,8, přičemž optimum se nachází mezi hodnotami 6,0 - 7,2. Protože je rostlina velmi tolerantní vůči uhličitanové tvrdosti (5 - 300 mg HCO3 . l-1), lze snad použít jakoukoliv kohoutkovou vodu. Optimální zabarvení vody odpovídá zabarvení 3 - 5 x zředěného světlého piva. Je-li voda příliš tmavá, vytváří se na hladině "zrcátka" oxidovaných taninů a rostliny aldrovandky jsou krátké. V takovém případě ihned pomáhá odstranění části odpadu a částečná výměna vody. Jak je vidět v tabulce 1, byla kultivační voda na minerální látky (NO3-, NH4+, HPO42-) spíše chudá, což kontroluje růst řas. Aby se však podpořil růst aldrovandky, musí se ve vodě vyskytovat zooplankton. V hnědě zabarvené vodě se obvykle spontánně reprodukují lasturnatky (Ostracoda) a čočkovci (Chydorida). Pokud ano, nemusí se zooplankton dodávat. Vhodné je rovněž přidat některé druhy vodních plžů, kteří vyšší rostliny nespásají (např. rodu okružák /Planorbis/). Živí se také vláknitými řasami a nejmenší plže rostliny aldrovandky často lapají. Optimální hloubka vody je 20 - 30 cm.  1) schéma pasti A. vesiculosa 2) vábící čtyřramenné žlázky (v 1 tečkování na okrajích čepele) 3) trávicí bochníčkovité žlázky (v 1 tečkování kolem stř. žebra) 4) senzitivní (dráždivý, citlivý) chlup 5) zóna ohybu chlupu (vytečkováno) Optimální teplota k růstu evropské aldrovandky je 25 - 28° C. Teploty až do 33° C jsou tolerovány, ale vyšší vhodné nejsou. K podnícení kvetení jsou zřejmě vyžadovány vysoké teploty kolem 29 - 31° C. Teplota vody v noci by měla být o 6-10° C nižší než denní. V průběhu horkého léta, zejména v subtropických zemích, je nezbytné vyhnout se přehřívání a růstu řas dodatečným přistiňováním nádrže. Ochlazování nádrže lze též docílit jejím částečným pohroužením do země. Aldrovandka je světlomilná, ale v létě je prospěšné 30 - 60 % přistiňování, dočasně na pouhých 20 % plného slunečního osvitu. Nádrž je rovněž možné volně osadit některými plovoucími vodními rostlinami (voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae), řezán pilolístý (Stratiotes aloides), nepukalka vzplývavá (Salvinia natans), apod.). Přistiňují vodu a odebírají z ní přebytečné minerální živiny. Jejich hustota se kontroluje. Částečná výměna odpadu za nový a odstraněni odumřelých rostlinných zbytků potlačuje růst řas. Pěstování aldrovandky v domácích podmínkách je problematické. Zdravé rostliny aldrovandky jsou dlouhé 8-20 cm, bohatě větvené, s pastmi o velikosti 5 mm a rychle se rozrůstají. Jedna rostlina (turion) může dát vzniknout za jednu sezónu 15-20 dceřinným rostlinám. Přezimování evropských rostlin je dosti snadné v mírném pásmu s chladnými zimami, ale bude asi obtížné v subtropických zemích. Následkem dlouhodobého poklesu teploty pod asi 16° C, se koncem září vytvářejí kosočtverečné turiony o délce 6 mm. Plně vyzrávají v říjnu, pravděpodobně pouze na světle a v chladné vodě o asi 8° C po odumření prýtů. V zemích s pravidelným ledovým příkrovem by se měly čisté turiony přechovávat v kultivační vodě v chladničce při teplotě 3 - 5° C a venkovní nádrž by měla být vyprázdněna. V oblastech, kde voda nezamrzá a turiony se výrazně netvoří, je lepši ponechat je přes zimu vzplývat ve vodní nádrži. V dubnu se musí vyměnit starý odpad za nový a nádrž se znovu naplní vodou. Turiony raší v kultivační vodě úplně, ale měl by se jim umožnit pokles do odpadu na dně. Následkem nadměrně horkého léta 1994 vykvetlo 138 rostlin a 17 z nich dokonce vytvořilo semena. Stejnou pěstební metodu lze zřejmě použit pro všechny druhy vodních bublinatek. V letech 1994 až 1996 jsem v nádržích, v nichž aldrovandka rychle rostla, pozoroval neznámé onemocnění rostlin. Vzrostné vrcholy již od půli června přestávaly růst, byly malé, ploché a žloutly. Poškozeny byly také vrcholy větví. Nemocné rostliny vytvářely rovněž nefunkční turiony. V přírodě nebylo toto onemocnění nikdy pozorováno a navíc se zde postižené rostliny rychle uzdravily. Protože ve vrcholech nikdy nebyl nalezen žádný parazit, bylo zřejmé, že se jedná o poruchu minerální výživy - deficienci bóru. Po přidání 0,6 mg H3BO3 . l-1 vody se v průběhu týdnů růst rostlin obnovil a vrcholy opět vypadaly zdravě. Onemocnění je asi možné předcházet přídavkem většího množství jílu do nádrže, z něhož se budou různé mikroelementy včetně bóru plynule uvolňovat, a při příznacích nemoci přidat do vody H3BO3 v konečné koncentraci 0,5 mg . l-1.
|