Pěstování vodních druhů bublinatekRNDr. Lubomír Adamec, Trifid 1, 2, 3 /2003
Bublinatky (Utricularia, Lentibulariaceae) představují nejpočetnější rod masožravých rostlin. Z celkového počtu 214 druhů z 35 sekcí rodu, které uvádí P. Taylor ve své slavné monografii rodu (Taylor 1989), představují vodní druhy jen malý zlomek, přibližně 50 druhů z 8 sekcí (tab. 1). Vzhledem k obrovské morfologické diverzitě jednotlivých druhů bublinatek i diverzitě jejich ekologických podmínek a životních forem je však nemožné vést ostrou a jednoznačnou hranici mezi vodními a pozemními druhy, protože mnoho druhů bublinatek roste jako obojživelné druhy. Mezi světovými i domácími pěstiteli masožravých rostlin jsou však nejvíce rozšířeny (sub)tropické pozemní druhy, protože pěstování vodních druhů vyžaduje akvária a speciální péči. Přesto v posledních pěti letech i pěstování vodních druhů ve světě i u nás zaznamenalo značný rozmach, částečně v důsledku zavedení do kultury populární červené australské aldrovandky. V tomto článku bych chtěl seznámit čtenáře s pěstováním všech mně dostupných druhů vodních bublinatek a uvést některé informace o biologii těchto druhů. Navazuji tím tak na článek Studničky (1990).
Tab. 1. Souhrnný přehled vodních druhů bublinatek rozdělených do sekcí zpracovaný zejména podle Taylora (1989). NAM: Sev. Amerika (USA, Kanada a Grónsko), CAM: Stř. Amerika (Panama až Mexiko vč. Karibských ostrovů), SAM: Již. Amerika, EUA: Evropa, Sev. Afrika a Stř. Východ po Afgánistán, NAS: Sev. Ásie (vč. Vých. Uralu, Mongolska, Číny, Koreje a Japonska), TAS: Tropická kontinentální Ásie od Pákistánu po Indočínu, AFR: Afrika jižně od Sahary (vč. Madagaskaru), MAL: Malajsie (od Malajského poloostrova po Novou Guineu), ANZ: Austrálie, Nový Zéland a Nová Kaledonie. Životní forma: A: jednoletky, P: trvalky. Přezimování: -T: netvoří turiony, +T: tvoří turiony, ?: chybí údaje.
Substrát Požadavky na substrát i chemismus vody u naprosté většiny vodních bublinatek, které jsem pěstoval, jsou velice podobné těm, které vyhovují aldrovandce a které již byly popsány (Adamec 1996, 1997, 1999). Protože se opakovaně ukazuje, že výběru a přípravě správného substrátu pro vodní druhy rozumí většina pěstitelů MR dosti špatně, chtěl byl tyto věci zmínit podrobně. Nejlepším substrátem pro vodní bublinatky i aldrovandku je opad z domácích robustních druhů ostřic. Nejvhodnější druhy, které se často vyskytují v nížinách i podhorských oblastech na březích vod a mokřadů, jsou ostřice štíhlá (Carex gracilis), o. vyvýšená (C. elata) a o. zobánkatá (C. rostrata). Tyto uváděné druhy ostřic jsou velmi běžné a nejsou chráněny, ale přesto by se jejich opad neměl sbírat v přírodních rezervacích. V úvahu připadají i jiné druhy ostřic, jejichž rozlišení je obtížné i pro botaniky. Mohu také doporučit opad z našich dvou hlavních druhů orobinců, o. širolistého (Typha latifolia) a o. úzkolistého (T. angustifolia). Přestože na stanovištích našich druhů bublinatek roste často rákos obecný (Phragmites australis), není opad z rákosu příliš vhodný jako substrát. Opad z ostatních druhů mokřadních rostlin, které někdy rostou na stanovištích našich bublinatek (např. sítiny /Juncus/, skřípinec /Schoenoplectus/, zblochany /Glyceria/ a třtina /Calamagrostis/) je nevhodný. Správný opad z ostřic nebo orobinců jako substrát jsou mrtvé suché hnědé listy z minulé sezóny, které je nejvhodnější sklízet v teplejším a suchém období od půli ledna do konce dubna. Jde o to, aby byly celé listy opadu již mrtvé, ale aby byly ještě co nejméně rozložené, tj. aby byly ještě mechanicky pevné a nedrolily se. Opad prochází v přírodě postupně samovolným rozkladem, takže v létě je již dost rozložen a je méně vhodný. Dobrý opad z ostřic sbíraný koncem zimy, který je propláchnut zimními srážkami, obsahuje překvapivě vysokou hladinu volných cukrů (kolem 10 % sušiny!) a hodně tříslovin. Sklizený opad je třeba ještě dosušit, aby neshnil. V suchém stavu je možné ho skladovat mnoho let. Před použitím je třeba opad namočit do kbelíku s teplou vodou (asi 50° C) a vodu dvakrát denně vyměňovat. Po 2-3 dnech začíná substrát klesat ke dnu a je možné ho použít. Namočení do teplé vody způsobí rychlejší nasáknutí opadu vodou, vytěsnění vzduchu a klesnutí ke dnu, ale vymyje také nežádoucí volné cukry, které by jinak ve vodě mohly zahnívat, a nadbytečné třísloviny, které by jinak zbarvily vodu příliš do hněda. Není však vhodné opad vařit jako čaj. Pro ty, kteří nemají opad, by se však použitá čajovina nechala dočasně použít jako substrát. Pro rychlejší klesnutí a použití v malých akváriích je výhodné opad nakrájet na kratší kousky 10-12 cm. Nevýhodou opadu z orobinců jsou rozsáhlé vzdušné prostory v listech, které se jen pomalu zaplňují vodou. Vzduch je možné z těchto listů vymačkat anebo odsát vývěvou. Pro pěstování vodních druhů MR v akváriích lze doporučit optimální množství asi 4 g suchého opadu na 3 litry vody (tj. okurková láhev; Adamec 1999). To odpovídá vrstvě volně loženého opadu vysoké asi 2 cm. Větší množství by mohlo vést k zahnívání opadu a ke zkažení vody. Ve větších venkovních nádržích by množství opadu na objem vody mohlo být o něco nižší. Podstatou funkce opadu jako vhodného substrátu pro pěstování vodních druhů MR je to, že svým rozkladem plynule a dlouhodobě uvolňuje CO2, třísloviny a huminové látky (tím barví vodu do hněda a činí ji tzv. dystrofní) a minerální látky. Opad také vodu mírně okyseluje. Nový opad vydrží jako substrát v akváriu asi 2-3 měsíce, ve venkovní nádrži i celou růstovou sezónu. Pokud je opad již částečně rozpadlý, pokrytý detritem a podporuje růst vláknitých řas, je možné ho důkladně vyprat a znovu na kratší dobu provizorně použít. Je možné přitom vyměnit částečně nebo úplně vodu. Na mnoha našich ostřicovištích a v rákosinách můžeme v průběhu celého roku sebrat již namočený a více nebo méně rozložený opad, který představuje přirozený substrát pro naše vodní bublinatky. Tento substrát je možné využít bez úpravy, čímž se vytvoří částečně přirozené podmínky. Má však již značně omezenou životnost a často i vyšší obsah minerálních živin, takže rychle zařasuje. Je možné ho částečně použít do venkovních nádrží. Je vhodné přidat do substrátu na dno také malé množství (přibližně 0,5-1 g/litr vody) nealkalického žlutého nebo šedého jílu. Jíl postupně uvolňuje různé mikroelementy, které jsou potřebné pro růst rostlin a mohou chybět při vyšší hustotě rostlin. Pro pěstování můžeme využít téměř jakoukoliv vodovodní (i chlorovanou) vodu s výjimkou velmi tvrdé (nad asi 300 mg/l HCO3- nebo 80 mg/l Ca2+ nebo asi 10 o německé tvrdosti), protože kvalitní opad ji rychle ovlivní správným způsobem. Je možno shrnout, že správným prostředím pro pěstování drtivé většiny vodních bublinatek by měla být mírně nahnědlá průhledná voda s nízkou koncentrací živin s pH 6-7,5 a vysokou koncentrací CO2 nad 0,1 mM (tj. 4,4 mg/l; viz Adamec 1996, 1997, 1999; Adamec a Lev 2002). Způsoby obohacení vody CO2 v různých typech kultivací (CO2 z bomby, z kvasného fermentoru, z výdechového vzduchu, přidání škrobu nebo etanolu) byly podrobně popsány (Adamec 2000). Důležitou součástí všech kultur s vodními bublinatkami jsou vodní plži s plochou ulitou (např. okružák ploský /Planorbis corneus/), kteří nežerou živé rostliny, ale jen ožírají odumřelé části rostlin a částečně i řasové a bakteriální povlaky na rostlinách a stěnách. Vodní plži tím optimalizují koloběh živin ve vodě v kultuře pro růst rostlin. Vhodná obsádka je jeden menší okružák o průměru ulity asi 12-15 mm (nebo několik menších) na 3 litry vody v akváriu (Adamec 1999). Pro všechny druhy vodních masožravých rostlin je důležitou podmínkou jejich dobrého růstu chytání kořisti. K zajištění jejich dobrého růstu je proto důležité je přikrmovat alespoň jednou za 2-4 týdny (optimálně asi dvakrát týdně) jemným zooplanktonem. Velké druhy zooplanktonu, které neprojdou ústím pastí bublinatek, jsou však bezcenné. Je třeba si však uvědomit, že každé krmení zooplanktonem a zejména překrmování vedou k eutrofizaci kultury a urychlují růst řas. Proto by se krmení nemělo přehánět. Na druhé straně se zdá, že krmení všech vodních masožravých druhů v kultuře není nezbytně nutné, pokud ostatní růstové podmínky jsou vhodné. Typy kultivací vodních bublinatek Vodní bublinatky můžeme pěstovat ve stejných typech kultivací jako různé kmeny aldrovandky (Adamec 1996, 1997, 1999). Stále rostoucí druhy (sub)tropické je možno pěstovat celoročně v místnostech v akváriích a je to pro ně nejlepší způsob. Avšak od května do října je možno mnoho druhů v našich podmínkách pěstovat i venku. (Sub)tropické druhy vodních bublinatek můžeme pěstovat dobře již ve dvoulitrových akváriích. Ideální jsou snadno dostupné třílitrové okurkové sklenice, v nichž lze pěstovat úspěšně téměř všechny tyto druhy s výjimkou těch robustních. Takto lze pěstovat vodní bublinatky společně s červenou australskou aldrovandkou. Vodní druhy bublinatek jsou zpravidla méně choulostivé, mají nižší nároky na kvalitu vodu a prakticky nikdy se u nich neprojevují nějaká onemocnění připomínající "nemoc aldrovandky", která zřejmě spočívají v deficienci některých mikroelementů (Adamec 1996, 1997, 1999). Při společném pěstování vodních bublinatek s aldrovandkou rostou bublinatky zpravidla rychleji, a proto musíme jejich hustotu regulovat odstraňováním. Nejlepší umístění akvárií s vodními bublinatkami je na vých. - j.vých. okně, protože mají dostatek světla, ale ještě se příliš nepřehřívají. Pro všechny druhy platí zásada, že je mnohem vhodnější dostatek difuzního světla celý den i bez přímého slunečního záření, než silný zástin přerušený krátkou periodou přímého záření. Pokud si to můžeme dovolit, je vhodné pěstovat stejný druh rostliny alespoň ve dvou paralelních akváriích, protože podmínky nejsou nikdy úplně stejné, a často nám bez zjevných příčin v jednom akváriu rostliny rostou dobře a v sousedním nikoliv. A také je vhodné držet část rostlin přes léto venku. Nejjednodušší je okurkové sklenice kryté Petriho miskou (nebo mikroténovou či PVC fólií) s rostlinami umístit do větší venkovní nádrže (zahradní rybníček, plastová nebo kovová nádrž o objemu alespoň 100 l, stará vana nebo bazén na koupání) jako do chladicí vody. Sklenice mohou v těchto nádržích buď stát na nějaké podložce anebo volně plavat na hladině, což je vůbec nejlepší. Tímto způsobem můžeme prostorově úsporně a efektivně zajistit sbírku mnoha vodních druhů bublinatek. Ponoření sklenic do chladicí nádrže je nezbytné, jinak by docházelo k nežádoucímu přehřívání a velkému kolísání teploty. Při silném růstu vláknitých řas v akváriích v místnostech nebo i venku je třeba akvária mírně přistiňovat, např. průklepovým papírem nebo stínicími sítěmi. Robustní druhy domácích i cizích vodních bublinatek (U. vulgaris, U. australis, U. foliosa aj.) není prakticky možno pěstovat v malých bytových akváriích pod 40 l a u domácích druhů je to i velmi obtížné z teplotních důvodů. Všechny tyto druhy je nejlepší pěstovat venku v zahradních rybníčcích nebo plastové nádrži či vaně o objemu alespoň 100 l a hloubce vody alespoň 20 cm. Protože některé druhy vodních bublinatek (zejm. U. vulgaris, U. australis a U. minor) jsou naštěstí velmi málo náročné na chemismus vody, můžeme je poměrně dobře pěstovat často bez jakýchkoliv dalších úprav spolu s jinými ozdobnými vodními či mokřadními rostlinami (např. lekníny, stulíky, žabníky, šípatky, šmel, prustku aj.) ve většině zahradních rybníčků. Tyto tři druhy snášejí přechodně i vysoké pH kolem 9 a i silné zařasení, ke kterému často v zahradních rybníčcích dochází. Tyto 3 druhy (a zřejmě i ostatní temperátní robustní severoamerické druhy vodních bublinatek) vyžadují pro svůj růst určitou minimální koncentraci huminových kyselin nebo tříslovin, která však většinou bývá v rybníčcích přítomna díky rozkladu napadaného listí nebo uhnilých částí rostlin. Pokud bychom chtěli zahradní rybníček vedle pěstování ozdobných vodních a mokřadních rostlin optimalizovat i pro pěstování temperátních nebo subtropických vodních bublinatek, měli bychom každoročně odstraňovat živinami bohatý sediment ze dna, přidávat vhodný opad jako substrát anebo vysadit do rybníčku např. do ponořených květináčů vhodné druhy mokřadních rostlin, které vytvářejí vhodné prostředí (ostřice, orobince, rákos). Je také vhodné snižovat velkou hustotu ozdobných vodních a mokřadních rostlin, odstraňovat jejich odumírající listy, ale zejména ručně odstraňovat porosty vláknitých řas. Krmení zooplanktonem je také vhodné. Růst řas se nechá výrazně snížit zastíněním rybníčku na úroveň 15-30 % záření. Vodní bublinatky, které vytvářejí turiony (zimní pupeny), je možno ponechat v rybníčku s vodou i přes zimu. Protože však přitom dochází ke značným ztrátám, je mnohem vhodnější dát zralé turiony na podzim do malé lahvičky s vodou do ledničky a přezimovat při 2 až 5° C. Turiony takto zimované je třeba několikrát za zimní období propláchnout čistou vodou, ale přežívání je obvykle stoprocentní. Jejich klíčení je nejvhodnější v dubnu a lze doporučit nechat je klíčit v dystrofní vodě v plovoucí okurkové sklenici, v níž můžeme klíčení dobře kontrolovat. Nejlepší podmínky pro pěstování temperátních vodních bublinatek lze vytvořit ve velké venkovní plastové nádrži o objemu nad 100 l a hloubce vody 20-80 cm. V této nádrži mohou být doprovodné druhy mokřadních rostlin (ostřice, orobince, rákos) pěstovány buď na celém dně ve vrstvě písku 6-10 cm (Adamec 1996, 1997) anebo jen v ponořených květináčích. Zásadní je však přidání opadu jako substrátu. Tato pěstební nádrž pro robustní druhy bublinatek však může být využita současně jako chladicí voda pro pěstování drobných druhů v plovoucích krytých okurkových sklenicích. Protože se nádrže v létě přehřívají, je velmi vhodné je stínit např. sítivem nebo dřevěnými laťkami na úroveň přibližně 15-30 % plného záření. Při používání kvalitního opadu jako substrátu a při správném zastínění můžeme dosáhnout dobrého růstu i kvetení vodních bublinatek prakticky bez růstu vláknitých řas. Protože se nádrže na zimu zpravidla vypouštějí, je třeba turiony uchovat v ledničce. Evropské druhy vodních bublinatek U. australis, U. vulgaris Tyto dva druhy jsou nejrobustnější z našich domácích vodních bublinatek. B. jižní (U. australis; starší název b. přehlížená - U. neglecta) může v přírodě i kultuře dosahovat až 1,5 m délky a b. obecná (U. vulgaris) až 2-2,5 m. Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe velmi obtížně rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). Současný výskyt obou druhů v ČR se ale zásadně liší. B. jižní má sice oficiálně statut (potenciálně) ohroženého druhu, ale přesto se v ČR vyskytuje velmi hojně na zřejmě více než tisíci lokalitách, a představuje tak nejhojnější ponořený druh vodních rostlin ČR. Její mimořádná ekologická plasticita a tolerance jí umožňují růst v rákosinách většiny i silně eutrofních rybníků ve všech krajích ČR v měkkých i tvrdých vodách. Naproti tomu kriticky ohrožená b. obecná se v ČR vyskytuje zřejmě už jen na posledních 1-2 lokalitách na Hodonínsku a hrozí ji vyhynutí. Naštěstí je dosti hojná ve všech sousedních státech. V ČR rostla vždy jen v tvrdých nížinných vodách. V Evropě oba druhy rostou vzácně spolu (např. Záhorie na Z Slovensku). Oba druhy je velmi snadné pěstovat venku v zahradních rybníčcích nebo větších nádržích bez zvláštních nároků na chemismus vody a můžeme je pěstovat i společně s jinými našimi nebo cizími druhy vodních bublinatek. Během teplé letní sezóny v příznivých podmínkách oba druhy velmi rychle rostou (2,5-3,5 přeslenů/den), což je zřejmě jejich hlavní obrana proti porůstání vláknitými řasami. Oba druhy sice snášejí trvalé zařasení, ale tyto podmínky spojené většinou s vysokým pH kolem 9 znamenají výrazné zpomalení růstu a množení. Oba druhy se množí exponenciálně větvením prýtů, takže v dobrých podmínkách za sezónu hustě zarostou kultivační nádrž. B. obecná má také schopnost regenerovat mladé rostliny z ustřižených listů. Ustřižené listy regenerovaly v 75 % do 1-1,5 měsíce. Ačkoliv jsou oba druhy poměrně světlomilné, zastínění nádrže je velice vhodné. Vysoké letní teploty u obou druhů pravděpodobně urychlují začátek tvorby turionů, která probíhá v průběhu září. V říjnu turiony dozrávají. Není úplně jasné, zda oba druhy bublinatek tvoří turiony také při pěstování ve vytápěné místnosti. Zkušenosti anglických pěstitelů ukazují na to, že anglické rostliny b. obecné mohou v takových podmínkách růst i přes zimu. V kultuře oba druhy hojně kvetou v průběhu července a srpna. B. jižní je sterilní a nikdy netvoří semena, kdežto b. obecná normálně vytváří semena, ale dozrávání tobolek a semen v kultuře bývá často ztíženo pádem květního stvolu do vody nebo jeho uschnutím. V zásadě však tobolky mohou dozrávat nad vodou i pod ní. V tobolce je asi 30-50 semen, která i po překonání zimního klidu (dormance) ve vodě v ledničce špatně klíčí (klíčivost jen asi 5 %). Ekologie klíčení semen ani způsoby optimálního uchování semen (na vzduchu nebo ve vodě?) nejsou známy. Nově bylo zjištěno, že krmení rostlin zooplanktonem má velký vliv na velikost rostlin i turionů (Otto 1999) a že rostliny chytají nejčastěji kořist v rozmezí délky1-4 mm (Harms 1999). U. intermedia, U. ochroleuca Tyto druhy jsou ve sterilním stavu nesnadno rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). B. prostřední (U. intermedia) i b. bledožlutá (U. ochroleuca) jsou v ČR kriticky ohrožené druhy s těžištěm současného výskytu v Třeboňské pánvi (Adamec a Lev 2002). B. prostřední se vyskytuje pouze na 7 lokalitách na Třeboňsku, přičemž výskyt na Chebsku již není jistý. B. bledožlutá se vyskytuje na 11 lokalitách na Třeboňsku a ojediněle na Chebsku a v Pošumaví. Oba druhy mohou vzácně růst spolu. Situace je však složitější, protože se v posledních asi 5 letech podařilo přeurčit většinu současných nálezů rostlin U. ochroleuca např. z Německa nebo Itálie jako velice podobný a nesnadno rozlišitelný druh U. stygia, který byl popsán teprve v roce 1988 (Thor 1988) a nemá dosud české jméno. Tento nový druh má těžiště svého rozšíření v S Evropě, ale není vyloučeno, že se vyskytuje i v ČR určen jako U. ochroleuca. B. prostřední i b. bledožlutá jsou vodní obojživelné druhy s dvojtvarými prýty, které mohou růst i terestricky. Jejich zelené fotosyntetické prýty s minimem pastí rostou vodorovně v hloubce vody 0-5 cm, kdežto bělavé masožravé prýty dlouhé až 15 cm s četnými pastmi velkými až 4 mm prorůstají šikmo dolů do řídkého hlubšího opadu z ostřic nebo rákosin. Voda na stanovištích obou druhů může být často velmi tmavá. Oba druhy mají velmi podobné ekologické nároky na stanoviště, ale b. prostřední dává přednost více kyselejším a živinami chudším vodám a roste obvykle na více zastíněných místech, kde ozářenost na úrovni rostlin dosahuje jen 2-10 % z celkové hodnoty nad porostem (Adamec a Lev 2002). B. bledožlutá je celkově ekologicky tolerantnější a může růst i ve vodách při pH do 8. Při růstu na silném světle může mít b. bledožlutá až třešňově červenou barvu, avšak b. prostřední bývá za stejných podmínek zbarvena jen do růžova. B. prostřední vytváří tobolky s 5-15 semeny, pro něž platí totéž, co pro b. obecnou, avšak b. bledožlutá je sterilní. Oba druhy se nejlépe pěstují ve venkovní nádrži s hloubkou vody jen 1-5 cm, která napodobuje přírodní stanoviště. Na dně nádrže je směs písku a zahradnické rašeliny (5:1) vysoká 5-10 cm překrytá asi 1-cm vrstvou opadu z ostřic. Do substrátu na dně jsou řídce zasazeny některé běžné drobnější druhy ostřic (např. ostřice černá - Carex nigra, o. šedavá - C. canescens, o. plstnatoplodá - C. lasiocarpa aj.) nebo suchopýrů (Eriophorum). Pro dobrý růst obou druhů bublinatek je vhodné, aby hladina co nejméně kolísala. Je proto třeba nádrž opatřit výpustním otvorem, který odvede přebytečnou vodu při deštích, anebo použít nádrž velmi mělkou. Nádrž je třeba stínit na úroveň 10-25 %, aby se rostliny v létě nepřehřívaly. V takovýchto podmínkách mohou oba druhy v kultuře kvést. Oba druhy se spolehlivě udržují v plovoucí okurkové sklenici s 2-cm vrstvou hrubého písku nebo štěrku na dně, opadem z ostřic jako substrátem a hloubkou vody 5-8 cm. Do písku je vysazena jedna menší rostlina nějakého druhu ostřice. Do vody je vložen menší okružák a příznivě působí občasné krmení zooplanktonem. Při této malé hloubce vody substrát poměrně rychle zařasuje a je třeba ho každé asi 2 měsíce vyměnit. Tento způsob neumožňuje rychlé množení ani kvetení rostlin, ale slouží k nenáročnému udržování rostlin ve sbírce. Oba druhy bublinatek je však také možno pěstovat v normální hlubší nádrži s hloubkou vody 15-30 cm spolu s jinými druhy vodních bublinatek nebo aldrovandkou na opadu z ostřic. V těchto podmínkách však oba druhy bublinatek nekvetou. B. bledožlutou lze překvapivě s úspěchem pěstovat i na vláknité hnědé rašelině v pokojovém akváriu s terestrickými masožravými rostlinami. Rostliny vytvářejí terestrickou formu s krátkými kožovitými listy a ve vytápěné místnosti mohou růst dokonce celoročně. U. minor, U. bremii Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe zcela nerozlišitelné a i rozlišení kvetoucích rostlin je problematické (Husák a Adamec 1999). B. menší (U. minor) je v ČR silně ohroženým druhem a v ČR se vyskytuje roztroušeně řádově asi na 50 lokalitách s těžištěm výskytu na Třeboňsku a Českolipsku. B. Brémova (U. bremii) je považována za nezvěstný druh, ale v roce 2000 byla znovu nalezena v okolí Č. Budějovic. Oba druhy jsou vodní obojživelné rostliny s náznakem dvojtvarosti prýtů, které mohou růst i terestricky na zvodnělém substrátu. B. menší na stanovištích roste často spolu s b. jižní a vzácně s b. prostřední nebo b. bledožlutou. Pro venkovní pěstování obou druhů platí totéž, co pro b. prostřední či b. bledožlutou. Protože b. menší i b. Brémova jsou ekologicky velmi tolerantní, je možné je pěstovat i v zahradním rybníčku spolu s ozdobnými vodními a mokřadními rostlinami a nevadí jim vyšší pH ani slabší zařasení. Ve venkovních nádržích se oba druhy masově rozrůstají, takže je třeba čas od času je protrhat. V plovoucích okurkových sklenicích v teplých létech mohou dokonce i kvést. Oba druhy tvoří klíčivá semena. Exotické druhy vodních bublinatek U. volubilis Tento pozoruhodný subtropický druh ponořené vytrvalé vodní bublinatky se vyskytuje v přímořských oblastech JZ Austrálie a roste slabě ukotven ve dně v hloubce vody až do asi 0,5 m na jílovitých a rašelinných půdách (Lowrie 1998). Představuje nejčastěji pěstovaného zástupce australských vodních či obojživelných druhů bublinatek ze sekce Pleiochasia. Druh má svazčitě uspořádané nevětvené velmi tenké vláskovité listy o průměru jen 0,3-0,6 mm, které jsou u dospělých rostlin dlouhé 12-15 cm, ale v dobrých podmínkách mohou dosahovat i 20-30 cm. V zimě při nízké teplotě vody se vytvářejí listy kratší, které jsou zploštělé a široké až 0,8 mm. V bazi listové růžice se stále zakládají nové listy, takže mladé rostliny mají jen několik desítek listů, kdežto staré rostliny i více než stovku. Podle polohy, přítomnosti a velikosti pastí je možno listy rozdělit do dvou skupin s plynulým přechodem. Dlouhé listy tvoří podstatu listové růžice a vyrůstají více méně vertikálně. Na špičkách těchto listů se jen vzácněji tvoří pasti, které nepřesahují délkou 2 mm a nebývají pigmentované. Na okrajích listové růžice se tvoří listy dlouhé jen 1-4 cm, které na špičkách nesou pasti dlouhé až 5 mm a zpravidla silně pigmentované. Z baze listové růžice vyrůstají horizontálně nebo šikmo dolů nitkovité a většinou bělavé oddenky (rhizoidy) o průměru 0,3-0,6 mm dlouhé 4-15 cm, kterými bývají rostliny lehce ukotveny v řídkém substrátu. Delší oddenky zpravidla nesou několik přeslenů velmi slabých listových úkrojků zakončených pastmi. Počet oddenků dosahuje přibližně jedné třetiny až jedné poloviny počtu listů. Druh je zcela nepodobný ostatním dobře známým vodním bublinatkám a na první pohled velice připomíná ponořenou formu naší mokřadní rostliny bahničky jehlovité (Eleocharis acicularis). V listových přeslenech delších oddenků se vzácněji zakládají malé rostlinky. Velké rostliny se také mohou samovolně množit vytvářením dceřinných rostlin v bazi listové růžice. Květní stopka se zakládá na bazi listové růžice, je ovíjivá a údajně může být dlouhá až 1 m (Lowrie 1998). V chudém květenství bývají 2-3 květy. Květy jsou fialové a plochá koruna má průměr 2 cm. Pěstování této atraktivní bublinatky není obtížné a podmínky pěstování jsou stejné jako pro australské kmeny aldrovandky. Je tedy možné pěstovat oba druhy spolu.Výborně se osvědčilo pěstování v třílitrových okurkových sklenicích a opad z ostřic s přídavkem jílu jako nejlepší substrát. Voda by podle své tvrdosti měla mít pH asi mezi 6,0-7,5 a měla by být jen slabě hnědá. U. volubilis je teplotně velmi otužilý druh. Snáší dobře letní teploty 20-30° C (růstové optimum je zřejmě 22-26° C) a zimní teploty nad 5° C (tj. 5-25° C). Je však pravděpodobné, že snáší dobře i zimní teploty mezi 0-5° C. Tato teplotní otužilost ji umožňuje pěstovat celoročně v akváriu ve vytápěné místnosti nebo v chladné části skleníku či na verandě nebo chodbě, kde v zimě nemrzne. Od května do října je možno ji pěstovat venku společně s našimi nebo subtropickými druhy bublinatek. Má však vyhraněné požadavky na ozářenost: je mírně stínomilná a upřednostňuje difuzní ozářenost před přímým slunečním zářením. Nesplnění této podmínky může vést k tomu, že rostlina i při ostatních optimálních podmínkách neroste. Protože silnější přímé letní sluneční záření značně přehřívá akvárium, je pravděpodobné, že silnější přímé záření ale i teploty nad 30° C rostlině škodí a výrazné kolísání denních teplot rostlině neprospívá. Proto je vedle stínění akvária vhodné tento druh pěstovat na S-SV okně, kde má dostatek difuzního světla po celý den, ale nebude se přehřívat. Při venkovním pěstování by se akvárium nebo nádrž měly přistínit asi na 10-15 % ozářenosti. Při pěstování při nadměrné ozářenosti mohou být rostliny až třešňově červené, ale tyto podmínky spojené s vyšší teplotou vody vedou k silnému zarůstání rostlin vláknitými řasami, k čemuž jsou rostliny dosti náchylné. Rostou-li rostliny dlouhodobě v zařaseném akváriu, jsou jejich listy velice tenké (jen asi 0,1-0,2 mm). Pokud jsou rostliny na povrchu zařasené, je třeba je z akvária vyndat, mechanicky zbavit řas a znovu zasadit jejich oddenky do substrátu. Zasazení do opadu bývá často obtížné a rostliny mají snahu vyplouvat k hladině. Při pěstování v optimálně zastíněných podmínkách však porůstání řasami není žádným problémem a rostliny jsou prakticky čisté. U. volubilis roste jen velice špatně terestricky na rašelině nebo písčitém jílu. V takových podmínkách vytváří listy dlouhé jen asi 1 cm. Ve srovnání s typickými vodními bublinatkami je růst U. volubilis i v létě dosti pomalý, ale může být urychlen krmením jemným zooplanktonem. Rostliny se samovolně rozmnožují vytvářením mladých rostlin na dlouhých oddencích a oddělováním rostlin na bazi listové růžice. V dobrých podmínkách v bytovém akváriu z jedné dospělé rostliny může za jeden rok vzniknout až 50 dceřinných rostlin, takže akvárium může hustě zarůst. Množení rostlin se může urychlit odstřižením dlouhých oddenků, na nichž během 2-3 měsíců dojde k regeneraci rostlinek v místě přeslenů. V mém akváriu regenerovalo do 3 měsíců přibližně 50 % všech oddělených oddenků. Ke kvetení u největších jedinců dochází v našich podmínkách jen na jaře. Zralé tobolky se nevyvíjely. Celkově je možné doporučit pěstování U. volubilis i v bytech orientovaných na sever, kde není dostatek světla k pěstování jiných světlomilnějších druhů MR. Údržba kultury tohoto druhu je velmi nenáročná. U. beaugleholei Tento vytrvalý druh je určitou zmenšeninou U. volubilis a jeho tenké nevětvené vláskovité listy mají mít délku jen do 4,4 cm (Lowrie 1998). Taylor (1989) tento druh ve své monografii neuvádí. Druh se vyskytuje v subtropické až mírné oblasti JV Austrálie od Canberry přes Melbourne až po Adelaide a údajně roste obojživelně v mělké vodě na písčito-jílovitých půdách na okrajích močálů a silničních příkopů. Moje zkušenosti s pěstováním tohoto druhu jsou velmi omezené a dost negativní. Drobná semena sice během 1-2 měsíců v mírně dystrofní vodě více než z poloviny na jaře vyklíčila (klíčení bylo možno urychlit máčením v kyselině gibberellové, asi 1mg/l), ale semenáčky potom již téměř nerostly. Semenáčky měly v nejlepším případě 2-3 čárkovité slabé bledé listy široké asi 0,5 mm a dlouhé jen 6-10 mm. Na jejich bazi vyrůstala pigmentovaná past o průměru 1 mm a 1-2 vláskovité bílé rhizoidy dlouhé 5-12 mm a tenké jen 0,1-0,2 mm. Semenáčky jsem vzhledem k jejich nepatrné velikosti pěstoval stejným způsobem, jakým probíhalo i klíčení. Pěstoval jsem je ve sklenicích o objemu 0,3-0,4 l se šroubovitým uzávěrem, co se v nich prodávají džemy. Ve sklenici bylo asi 100-150 ml mírně dystrofní vody a na dně krátké kousky opadu z ostřic a trochu jílu. Semenáčky plavaly buď volně pod hladinou anebo jsem je opatrně vložil na dno mezi kousky opadu. Před hermetickým uzavřením víka jsem do sklenice vydechl vzduch z plic pro obohacení CO2. Toto "miniakvárium" plavalo přes léto ve venkovní přistíněné nádrži s našimi bublinatkami anebo ve skleníku v nádrži se subtropickými bublinatkami. Semenáčky rostly relativně lépe jako volně plovoucí než zakotvené ve dně, avšak byly trvale velmi slabé a i přes krmení velmi jemným zooplanktonem nerostly a postupně během léta uhynuly. Není mi jasné, jak tyto vzácné a křehké rostliny správně pěstovat. Bylo by žádoucí vyzkoušet jejich terestrické pěstování ve vlhké atmosféře na směsi písku, jílu a rašeliny anebo jen v hloubce 0,5-1 cm. Rostliny budou zřejmě vyžadovat určitý zástin podobně jako U. volubilis, protože i v mírně zastíněných podmínkách semenáčky vytvářely pigmentované růžové pasti. I když o pěstování tohoto druhu se neví vůbec nic, je pravděpodobné, že pokud by se podařilo překonat kritické stádium semenáčků a získat dospělé rostliny, jejich pěstování by bylo zřejmě mnohem snazší. Zde by pomohlo zavedení rostlin do sterilní kultury in vitro a získání dospělých rostlin touto cestou. U. benthamii Vyskytuje se na malém přímořském území JZ Austrálie kolem Esperance Bay a roste na organické nebo písčitojílovité půdě v hloubce vody až 15 cm v mokřadech, které v létě vysychají (Lowrie 1998). Tento obojživelný miniaturní jednoletý druh silně připomíná semenáček U. beaugleholei. Z listové růžice vyrůstá asi desítka čárkovitých listů širokých 0,6-0,7 mm a dlouhých jen 9-12 mm a asi stejný počet vláskovitých bílých rhizoidů tenkých jen 0,1-0,2 mm a dlouhých 8-15 mm. Pomocí rhizoidů bývá rostlina v přírodě ukotvena v substrátu, ale v kultuře jsou rhizoidy uspořádány zcela nepravidelně. Rhizoidy mohou nést po jedné pasti, které mohou být pigmentované a dlouhé 2 mm. Semena U. benthamii během několika týdnů spolehlivě klíčí. Pěstování tohoto choulostivého druhu je však velmi obtížné. Přestože se ve světě ojediněle pěstuje, chybí ucelené znalosti o jeho pěstování. Nepatrná velikost brání druh pěstovat zakotvený v opadu ostřic jako U. volubilis, ale ukázalo se být relativně nejúčinnějším a nejjednodušším způsobem jeho pěstování jako volně plovoucí rostliny v plovoucích uzavřených miniakváriích o objemu 0,4 l jako v případě U. beaugleholei. Substrátem byly kousky opadu z ostřic a jíl. Rostliny rostly buď celoročně ve stíněném skleníku (asi jen 10-15 % ozářenosti) při 5-28° C anebo přes léto ve stíněné venkovní nádrži s bublinatkami. Rostliny přesto takto rostly dosti špatně a spíše jen přežívaly. Velmi vzácně se rostliny vegetativně rozdělily na dvě. Rostliny byly velmi náchylné k porůstání vláknitými sinicemi (Oscillatoria). Stejně jako předchozí dva druhy ze sekce Pleiochasia je i U. benthamii zřejmě stínomilná, protože i v našem zastíněném skleníku byla většina pastí silně pigmentovaná do fialova a listy byly velmi světlé s nádechem do růžova. Největší rostliny vytvořily vzácně kratičkou květní stopku (asi 15 mm), která se však neotevřela a ani se dále nevyvíjela. Podle ekologické charakteristiky tohoto druhu jsem také vyzkoušel pěstování v okurkové sklenici na směsi písku s jílem s příměsí opadu na velmi mělké vodě 0,5-1 cm. Tento způsob se však příliš neosvědčil: rostliny takto nerostly a v mělké vodě rostly vláknité řasy. Spolehlivější způsobem by mohlo být pěstování terestricky na směsi rašeliny, písku a jílu anebo pěstování v hlubší vodě 10-15 cm, jak navrhují australští pěstitelé. Nekvetoucí U. benthamii se v kultuře chová jako vytrvalá rostlina. Celkově však vzhledem k jejím miniaturním rozměrům a velmi obtížné a nejasné kultivaci nelze tento druh doporučit k pěstování. U. gibba Tento často pěstovaný vytrvalý druh se vyskytuje bez výjimky na všech kontinentech od tropů po teplejší část mírného pásu, a představuje tak světově nejrozšířenější druh bublinatky. Vyskytuje se jako zavlečený i v teplejší části Evropy. Je to mimořádně plastický obojživelný druh s tenkým až vláknitým prýtem dlouhým 30-50 cm a připomíná značně naši b. menší. Subtropické populace jsou stále rostoucí. Populace z mírného pásu (např. vých. Kanada) snad mohou tvořit nějaké turiony. Pěstování tohoto mimořádně odolného a nenáročného druhu lze doporučit všem začátečníkům. Vzhledem k malým rozměrům je možné ho pěstovat i v litrových sklenicích celoročně v bytě nebo od jara do podzimu ve venkovních nádržích nebo plovoucích sklenicích při teplotách nad nulou. Jako substrát se hodí nejlépe opad z ostřic nebo rákosin. Druh však můžeme velice dobře pěstovat i terestricky na běžné rašelině spolu s ostatními MR. Při terestrickém pěstování rostlinám často chybí pasti, ale rostliny takto pěstované kvetou nejčastěji, i když často kvetou i při pěstování ve vodě. Žluté květy velké 10-15 mm dávají vznik klíčivým semenům. U. floridana Tento subtropický vytrvalý druh je endemitem JV části USA od Floridy po Sev. Karolínu. Má výrazně dvojtvaré prýty a značně se podobá dvojici našich bublinatek: b. prostřední a b. bledožluté. Fotosyntetické prýty dlouhé až 20 cm rostoucí kolmo k hladině však mají jemně úkrojkovité listy s nemnoha pastmi. Masožravé prýty dlouhé až 15 cm ukotvují rostliny v řídkém substrátu a jsou dosti rozvětveny. Nesou velký počet pastí dlouhých až 3 mm, které bývají v létě na světle silně pigmentované. Tento druh se pěstuje poměrně dobře v akváriích o minimálním objemu 3 l a hloubce vody alespoň 15 cm buď celoročně ve vytápěné místnosti anebo od května do října venku v plovoucí okurkové sklenici anebo ve velké nádrži. Optimální letní teploty pro růst jsou 25-30° C, kdežto k bezpečnému přezimování dostačuje jen 5° C. Nejlepším substrátem je opad z ostřic s přídavkem jílu, do něhož vrůstají masožravé prýty. Voda by měla být jen mírně dystrofní. Rostliny sice nejsou stínomilné, ale ve vnitřní i venkovní kultuře by se měly mírně přistínit resp. snížit podíl přímého slunečního záření. Nadbytek přímého záření způsobuje bledost rostlin. Stejně jako u většiny jiných druhů vodních bublinatek krmení jemným zooplanktonem a dodávání CO2 výrazně urychlují růst. V příznivých podmínkách zaroste U. floridana rychle celé akvárium, může vyčerpat minerální živiny a vytváří pak bledé prýty. V takovém případě je třeba rostliny zředit nebo vyměnit substrát anebo přidat směs minerálních živin do vody. V kultuře rostliny téměř vůbec neporůstají přisedlými vláknitými řasami. Kvetení v kultuře jsem i přes výborný růst nikdy nepozoroval. Druh je možné pěstovat ve větším akváriu společně s australskou aldrovandkou i ostatními (sub)tropickými vodními bublinatkami (U. gibba, U. radiata, U. purpurea, U. volubilis, U. aurea). Celkově je tento nenáročný ale velmi elegantní druh vhodný pro začátečníky. U. radiata Tento subtropický až temperátní volně plovoucí vytrvalý druh se vyskytuje v JV a celé V části USA a zasahuje na sever až do V Kanady. Vytváří jen jeden typ prýtů nesoucích četné pasti velikosti až 3 mm. Patří do skupiny druhů vodních bublinatek, které vytvářejí charakteristický přeslen nafouknutých listů jako plovák na květní stopce. Populace ani ze severních oblastí výskytu zřejmě nevytvářejí turiony, ale rostliny pravděpodobně přezimují u dna, a uniknou tím zmrznutí. Pěstování tohoto druhu je velmi podobné jako u předchozího druhu U. floridana, ale U. radiata je ještě odolnější k nižším zimním teplotám (0-5° C) a je stínomilnější. Její stínomilnost je zřejmě dána tím, že v kultuře roste obvykle nade dnem a svým vzrostným vrcholem vrůstá do řídkého substrátu. I v zastíněných podmínkách kultury bývají její listy i pasti bledě zelené s nádechem do růžova. I když tento druh není náročný na pěstování, roste obvykle dosti pomalu a nekvete. Optimem je zřejmě větší akvárium nebo venkovní nádrž. Rostliny téměř vůbec neporůstají vláknitými řasami. U. foliosa Tento (sub)tropický volně plovoucí vytrvalý druh se vyskytuje v Africe, Jižní a Stř. Americe a zasahuje na sever až na JV USA (Texas až Sev. Karolína). Rostliny pěstované v ČR pocházejí ze sev. Floridy. Je to jeden z největších druhů vodních bublinatek s délkou prýtu přes 2,5 m. Z výrazně plochého stonku vyrůstají vstřícně vždy dva typy prýtů (větví): kratší prýty dlouhé asi 10 cm jsou sytě zelené, hustě olistěné a nesou menší počet pastí, kdežto delší prýty dlouhé 15-20 cm nesou velký počet pastí, které se výrazně liší svojí velikostí. Většina pastí umístěných na listových úkrojcích apikálně má velikost 1,2-1,5 mm, kdežto menší počet pastí umístěných bazálně má velikost 2,5-3,5 mm. Pro rostlinu je typické, že celý povrch těla je pokryt slizem, takže rostlina je na dotek výrazně kluzká. Díky tomuto slizu rostliny v kultuře ani v přírodě nezařasují. V přírodě rostou rostliny často nade dnem nádrže. Pěstování tohoto robustního druhu není snadné. Vzhledem k velikosti není možno doporučit menší akvárium než asi 50 l s půdorysem pod 0,12-0,15 m2. Nejvhodnější je však rozměrná plastová nádrž venkovní anebo ve skleníku. Substrátem by měl být opad z ostřic s přídavkem většího množství jílu, ale voda by měla být jen mírně nahnědlá. Krmení zooplanktonem působí příznivě na růst. Tento druh je zřejmě poměrně světlo- a teplomilný, což je problémem při pěstování. Pro růst jsou ideální teploty 26-30° C a letní teploty by neměly klesnout přibližně pod 20° C. Při nižších teplotách nebo větším zastínění rostliny rostou velmi pomalu, jejich velikost se postupně zmenšuje a rostliny po delším čase mohou uhynout. Při přezimování ve větším akváriu nebo v nádrži ve skleníku rostliny snášejí pokles teplot na 5-8° C, ale vhodnější jsou vyšší teploty kolem 15-20° C. Při optimálních letních podmínkách rostliny mohou ve skleníku kvést až 2 cm velkými žlutými květy a vytvářet zralé tobolky se semeny. V jedné kulovité tobolce bývá jen 7-10 plochých semen širokých 2 mm. U. dimorphanta Tento vytrvalý volně plovoucí druh je endemitem japonského ostrova Honšú a v současnosti se vyskytuje jako kriticky ohrožený druh jen na několika posledních lokalitách v odlehlých oblastech na severu ostrova Honšú v prefektuře Iwate. Rostliny mírně připomínají naši b. jižní. Mohou být dlouhé až 50 cm a nerozlišené prýty s jemnými úkrojkovitými listy nesou poměrně malý počet pastí velikosti do 2 mm, které sedí blízko listových bazí. Typickým znakem druhu je bočně postavený vzrostný vrchol. Pěstování tohoto vzácného druhu při respektování jeho ekologických požadavků je dosti snadné a může být doporučeno i začátečníkům. Druh je striktně stínomilný a vyžaduje v optimu snad jen 5-10 % celkové ozářenosti. Přímé sluneční záření růstu jednoznačně škodí, ale slabší difuzní záření by mělo být vyrovnané po celý den. Druhým striktním požadavkem pro růst jsou teploty nad 19° C. Přestože se U. dimorphanta v Japonsku vyskytuje v teplejší temperátní oblasti s mírnými mrazy v zimě, v růstovém období od konce května do konce září díky vyrovnaným a poměrně vysokým teplotám neklesají teploty vody v nížinách ani přes noc pod 20° C. Pokud při pěstování klesají teploty vody opakovaně pod asi 19° C, rostliny přestanou růst a začnou vytvářet turiony. Pokud se rychle přenesou do vyšší teploty, růst se okamžitě obnoví, avšak pokud jsou turiony již plně vytvořeny, jsou značně dormantní a je možné je přechovávat v ledničce jako u ostatních temperátních druhů bublinatek. Tato značná teplomilnost druhu brání jeho pěstování ve venkovních podmínkách u nás přes léto, a tak je třeba tento druh pěstovat jen v akváriích nejlépe ve vytápěných místnostech. Optimální teploty pro růst jsou zřejmě mezi 24-28° C. Nejlepším substrátem je opad z ostřic s přídavkem jílu a voda by měla být jen mírně dystrofní s pH mezi 5,5-6,5. Zjistil jsem opakovaně, že rostliny U. dimorphanta ve srovnání s australskými aldrovandkami pěstovanými na stejném substrátu výrazně okyselují a změkčují vodu v akváriu, takže pH vody bylo vždy o 0,5-1,0 jednotku nižší než u aldrovandky. Krmení jemným zooplanktonem a dodávání CO2 výrazně urychlují růst. K dobrému růstu plně dostačuje třílitrová okurková sklenice. Rostliny za vhodných podmínek rostou rychle a jsou schopny hustě zarůst akvárium. Růst se potom zastaví a dokonce se může projevit určitá nemoc podobná "nemoci aldrovandky", která je zřejmě způsobena deficiencí nějakého mikroelementu. Vrcholy prýtů jsou maličké a znetvořené. Při náznacích této nemoci je třeba vyměnit substrát anebo přidat směs mikroelementů. Kvetení jsem při pěstování v okurkových sklenicích nikdy nepozoroval. U. aurea Tento druh se podobá naší b. jižní a je nejrozšířenějším azijským druhem vodních bublinatek. Vyskytuje se od teplé temperátní oblasti jižní Číny přes Japonsko až do subtropů SV Austrálie. Populace v severní oblasti výskytu jsou jednoleté a přezimují v semenech, kdežto (sub)tropické populace jsou vytrvalé. Ve světě se nejčastěji pěstují tropické rostliny z Malajsie. Volně plovoucí rostliny mohou být až 0,7 m dlouhé a nerozlišené prýty nesou pigmentované pasti velké až 3,5 mm. Rostliny je možné pěstovat celoročně v akváriích ve vytápěných místnostech nebo v nejteplejších obdobích léta (červen až srpen) i ve venkovní nádrži mezi ostatními druhy vodních MR. Je možné je pěstovat už v třílitrových sklenicích, ale optimální objem akvária je nad 10 l. Substrátem je opad z ostřic s přídavkem jílu, ale voda by měla být jen slabě dystrofní s pH 5,5-7. Může však mít vyšší obsah živin, což se nechá snadno dosáhnout např. větším počtem okružáků. Krmení jemným zooplanktonem a udržování vyšší koncentrace CO2 velmi výrazně urychlují růst. Rostliny jsou sice mírně světlomilné, ale je vhodné je v akváriu i venkovní kultuře lehce přistínit před přímým zářením. Rostliny jsou značně teplomilné: optimální letní teploty pro růst jsou asi 25-28° C a zimní teploty by rozhodně neměly dlouhodobě klesat pod 16-17° C, jinak rostlina může uhynout. Při zimních teplotách nad 19° C rostliny pomalu ale spolehlivě rostou. V zimě působí příznivě přisvětlení akvária malou fluorescenční lampou. U. aurea v kultuře velmi snadno porůstá přisedlými vláknitými řasami a sinicemi, což vede k jejímu zakrňování. Zařasené rostliny je třeba čistit propíráním ve vodovodní vodě nebo mechanicky rukou od řas. Celkově se rostliny obtížně pěstují, protože někdy rostou celkem dobře, ale často i ve zcela stejných podmínkách zařasují a zakrňují. Kvetení v kultuře jsem nikdy nepozoroval. U. purpurea Tento vytrvalý volně plovoucí druh se vyskytuje od Kostariky ve Stř. Americe na sever až po JV Kanadu. Rostliny pěstované v ČR pocházejí ze sev. Floridy. V přírodě i v kultuře mohou růst rostliny těsně pod hladinou nebo také u dna, v přírodě až v hloubce 6 m. Růst u dna je zřejmě adaptací k přezimování u severních populací, protože rostliny netvoří turiony. Růstová rychlost tohoto druhu v přírodě není však zdaleka tak vysoká, jako u některých našich druhů vodních bublinatek, a dosahuje v létě jen 0,2-0,3 přeslenu za den (Richards 2001). Rostliny dosahují délky až 70 cm. Na první pohled se liší od ostatních běžně pěstovaných druhů vodních bublinatek, protože každá listová špička úkrojkovitých listů nese jedinou kulovitou past velkou až 2,5 mm. Stonek je na povrchu rosolovitý, ale rostliny velmi snadno zarůstají vláknitými řasami. Rostliny mají vždy růžové stonky a narůžovělé listy, avšak existuje i přírodní albinotická forma, která je sytě zelená. Rostliny se také vyznačují příjemnou vůní připomínající fialky. Pěstování tohoto odolného druhu není obtížné, ale rostliny přesto někdy rostou velmi špatně, a to i ve zdánlivě dobrých podmínkách. Druh je možné pěstovat celoročně v pokojových akváriích nebo od jara do podzimu venku v plovoucí okurkové sklenici nebo volně v nádrži. Třílitrová sklenice už dostačuje k dobrému růstu, ale vhodnější jsou rozměrnější akvária. Nejlepším substrátem je opad z ostřic s přídavkem jílu. Voda by měla být jen mírně dystrofní, ale zvýšený obsah živin je pro tento druh příznivý. Optimální pH je asi 6,5-7,5. Druh může růst dobře společně s jinými vodními druhy bublinatek a v dobrých podmínkách může hustě zarůst akvárium. Stejně jako u všech jiných vodních druhů krmení zooplanktonem a dodávání CO2 do vody působí velmi příznivě na růst. V pastech tohoto druhu v přírodě se běžně nachází bohaté společenstvo řas spolu s detritem, takže se soudí, že toto tzv. komensální společenstvo má pro rostliny velký význam, např. při trávení kořisti (Richards 2001). Přítomnost řas v pastech U. purpurea v kultuře potvrdili nedávno Adamec a Komárek (1999). Optimální letní teploty jsou asi 22-28° C. Druh je velmi otužilý k nízkým teplotám a je možné ho bezpečně ponechat ve venkovní nádrži až do začátku mrazů. Při pokojové teplotě roste však i přes zimu. V kultuře se rostliny jeví jako mírně stínomilné a dostačuje jim silnější difuzní záření po celý den, takže je vhodné akvária i venkovní nádrže mírně přistínit (asi 20-30 % celkové ozářenosti). Při přesvětlení bývají rostliny bledě růžové a nerostou. Rostliny bývají často silně zařaseny rezavými vláknitými nebo slizovitými řasami, a je proto třeba je občas promýt pod vodovodní vodou. Ve větší nádrži ve skleníku mohou rostliny v létě kvést fialovými květy velkými až 1,8 cm a tvořit semena. Seznam literatury Adamec L., 1996. Jak pěstovat aldrovandku měchýřkatou (Aldrovanda vesiculosa L.) ve venkovních podmínkách. Trifid 1(3): 24-28. Adamec L., 1997. How to grow Aldrovanda vesiculosa outdoors. CPN 26: 85-88. Adamec L., 1999. The biology and cultivation of red Australian Aldrovanda vesiculosa. CPN 28: 128-132. Adamec L., 2000. Summary of CO2 enrichment for aquatic CPs. Flytrap News (Sydney) 13 (4): 14-15. Adamec L., Komárek J., 1999. Řasy v pastech bublinatky Utricularia purpurea. Trifid 4(2): 20, 22-23. Adamec L., Lev J., 1999. The introduction of the aquatic carnivorous plant Aldrovanda vesiculosa to new potential sites in the Czech Republic: A five-year investigation. Folia Geobot. 34: 299-305. Adamec L., Lev J., 2002. Ecological differences between Utricularia ochroleuca and U. intermedia habitats. CPN 31: 14-18. Harms S., 1999. Prey selection in three species of the carnivorous aquatic plant Utricularia (bladderwort). Arch. Hydrobiol. 146: 449-470. Husák Š., Adamec L., 1999. Klíč k určování českých druhů bublinatek. Trifid 4(3-4): 3-5. Lowrie A., 1998. Carnivorous plants of Australia, Volume 3. University of Western Australia Press, Nedlands, Western Australia. Otto C., 1999. Effects of prey and turion size on the growth and turion production of the carnivorous bladderwort, Utricularia vulgaris L. Arch. Hydrobiol. 145: 469-478. Richards J. H., 2001. Bladder function in Utricularia purpurea (Lentibulariaceae): Is carnivory important? Am. J. Bot. 88: 170-176. Studnička M., 1990. Masožravé rostliny rodu Utricularia IV. - vodní druhy. Živa 38(4): 157-161. Taylor P., 1989. The Genus Utricularia - A Taxonomic Monograph. Kew Bulletin Additional Series XIV, London. Thor G., 1988. The genus Utricularia in the Nordic countries, with special emphasis on U. stygia and U. ochroleuca. Nord. J. Bot. 8: 213-225. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||