Expedice za Pinguicula hirtiflora do Řecka

     Na začátku září jsem dostal skvělou nabídku od mého přítele Dr. Jürga Steigera ze Švýcarska, abych se na počátku října, pokud chci, připojil k němu při hledání lokalit Pinguicula hirtiflora v Řecku. Samozřejmě jsem takovou skvělou nabídku nemohl odmítnout! Jürg je doktorem medicíny a jeho vášní jsou chladnomilné, tj. subalpínské a subarktické, tučnice, které pěstuje ve svém teplotně regulovatelném skleníku. Má asi 22 druhů a variet včetně nedávno popsané Pinguicula fiorii v italských hor Maiella, P. nevadensis či P. vallisneriifolia. Na rozdíl od většiny ostatních nepěstuje Jürg tučnice "horizontálně" čili v květináčcích, nýbrž napodobuje přírodní podmínky - jeho tučnice rostou na vertikálních stěnách tak, jak je to časté v přírodě. Musím ještě poznamenat, že většina druhů, které Jürg vlastní, pochází přímo z přírodních lokalit (samozřejmě pouze z těch míst, kde sběr několika málo rostlin či semen nenadělá přílišnou škodu), které Jürg sám navštívil.

     Nyní však zpět k Pinguicula hirtiflora. Někteří čtenáři si zajisté uvědomí, že tento druh je zobrazen na jedné fotografii ve známé knize Dr. Studničky (Studnička, 1984). Bohužel, listová růžice pravé P. hirtiflora vypadá úplně jinak - spíše jako P. primuliflora. Zde se však nebudu zabývat popisem druhu a zájemce bych odkázal na proslulou monografii rodu (Casper, 1964). Pro naši cestu však bylo důležité to, že P. hirtiflora se vyskytuje ve čtyřech různých ploidních skupinách s počtem chromozómů 2n =16, 24, 32 a 48 (Contandriopoulos, 1974). Na své předchozí cestě do Řecka s Janem Schlauerem v červnu letošního roku už Jürg nalezl lokality s tučnicemi se všemi počty chromozómů kromě 2n=32, kterou jsme měli najít nyní společně s několika dalšími lokalitami, na kterých číslo 2n ještě nebylo určeno. Celkově lze říci, že výskyt P. hirtiflora je omezen na permanentně vlhká místa, často o velikosti pár desítek metrů čtverečních, která samozřejmě musela být neměnná po několik desítek tisíc let. Bohužel, mnoho lokalit bylo zničeno neuváženou činností člověka, jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit.

     Nyní však přímo k cestě - s Jürgem jsme byli domluveni, že na sebe počkáme 29.10. na letišti v Soluni (Thessaloniki). Já jsem měl letět z pražské Ruzyně v 3:30. Dopravil jsem se tedy na letiště, abych po více než 3 hodinách čekání zůstal v Praze, i když letadlo letělo. A letělo prázdně! Dovedete si jistě představit, jak mi bylo! Nevyspalý jsem pak ráno volal cestovní kancelář Pegas, která mi prodala letenky, abych se po dalších nekonečných hodinách dozvěděl, že můj let byl pro cestující zrušen. Já však potřeboval letět do Soluně, kde jsme měli rezervován automobil, protože celá cesta byla naplánována předem. Dívka v cestovní kanceláři byla sice milá, ale když jsem ani po 20 telefonátech nevěděl nic konkrétního, bylo to k zoufání. Navíc jsem musel dát Jürgovi zprávu, že nemohu přiletět včas.

     Vše bylo nesmírně složité, ale nakonec jsem do Soluně doletěl (se zpožděním 13 hodin), a to jako jediný cestující v letadle, i když jsem stále nevěděl, jak se dostanu zpět. Jedinými světlými body bylo, že let byl skvělý, byť mi psychicky nebylo nejlépe, a že téměř vše na letišti proběhlo bez problémů. Jürg už na mne čekal a ještě týž den jsme vyrazili do Lamíi, která je vzdálena asi 360 km od Soluně. Tady jsme přenocovali a pak se vydali do Amfissy blízko Delf, která byla naší první nadějí při hledám P. hirtiflora. Jürg zde měl ze své červnové výpravy s Janem Schlauerem z Německa domluveno, že mu majitel jedné restaurace ukáže údolí, kde se tučnice mají vyskytovat. Bohužel však nebyl přítomen, takže jsme se vydali do hor Parnass, kde je rovněž popsán výskyt P. hirtiflora (Casper, 1966).

     Je nesmírně těžké najít v Řecku správné místo, pokud máte jen kusé informace, protože neexistují žádné podrobnější mapy a navíc Rekové mluví často pouze svým rodným jazykem. Celý den jsme projížděli Parnass, ptali se na cestu, zkoušeli najít nějakou mokrou skálu, která je potenciální lokalitou P. hirtiflora, avšak marně. Lokalita tučnic je popsána jako Gourna, což však znamená místo, kde se napájí dobytek a podle místních lidí je zde mnoho takových míst, nicméně jsme neobjevili žádné, které by nebylo vybetonované. Přesto je tato oblast velice nadějná!

     Navrátili jsme se tedy zpět do Amfissy, kam naštěstí již majitel restaurace dorazil. Doporučil nám jiného člověka, který nám měl další den ukázat cestu. Zdejší výskyt P. hirtiflora je indikován z místa zvaného Rekka valley či Platylithos, počet chromozómů rostlin by měl být 2n=32, Ponechali jsme automobil na jedné kamenité polní cestě a vydali se (již bez průvodce) prázdným kamenitým řečištěm vystlaným obrovskou spoustou kamenů - tu drobnějších, jindy obrovitých. Kolem řečiště se tyčily asi 500 m vysoké skály, po nichž se sem tam mihly ovce či v Řecku všudypřítomné kozy. To, že jsou někde nablízku, jste mohli zjistit obvykle jen podle cinkání zvonečků, které mají zavěšeny na krku, neboť je na skalách nelze rozeznat. Cesta, pokud lze o nějaké hovořit, vedla buď zcela vyschlým řečištěm nebo po skalách. Museli jsme rovněž překonávat několik sesuvů kamení. Celkem jsme vyšplhali z 300 m n. m. na 1300 m (Jürg měl u sebe měřič nadmořské výšky, takže jsme mohli lehce zjistit, v jaké výšce se nacházíme), což nám trvalo asi 2,5 h, a to ani zdaleka nebyl konec údolí. Najednou se před námi objevilo stádo koz a ovcí, a to i se starým pasákem. Já se šel zeptat, jestli existuje v údolí nějaké místo, s vodou, neboť jsme za celou cestu nespatřili ani náznaky vlhka, i když jsme se mohli těšit pohledem na nesčetné kvetoucí bramboříky (Cyclamen). Dozvěděl jsem se však, že asi 3 h cesty vzhůru má být vlhká jeskyně. Vrátil jsem se k Jürgovi, abych mu zprávu tlumočil, avšak předtím než jsme se vzdali na další cestu, chtěli jsme prozkoumat jedno velice "podezřelé" místo. Ano, z ničeho nic se najednou uprostřed vyschlých skal objevilo po straně údolí vlhké místo! Proto také pasák vedl své stádo sem.

     Asi 10 m nad námi byla několik metrů široký skalní výklenek, z něhož stékal potůček vody. Zde Jürg objevil první rostlinu a zanedlouho na to jsem uviděl první živou P. hirtiflora i já. Bohužel byl výklenek nepřístupný, ale evidentně tam byl "zdroj" rostlin, jejichž několik semen přichycených na vápenci vyrostlo v exempláře, na jež jsme se právě dívali. Naštěstí však nalevo, o několik metrů výše než kde jsme stáli, jsme mohli celkem snadno vyšplhat k vytouženým tučnicím. Všechny rostly na vertikálních stěnách, někdy i pod převisem, z něhož na nás kapala voda. Protože P. hirtiflora kvete od dubna do října, mohli jsme ještě spatřit několik rostlin v květu, na většině rostlin však zůstaly jen plné či prázdné semeníky. Květy této tučnice jsou velice hezké - růžovo-fialové s centrální bílou skvrnou a žlutým jícnem. Pilně jsme fotografovali, sbírali semena a dokonce opatrně vyrýpli několik rostlin. Samozřejmě jsme vzali pouze několik jedinců, a to z dolní části lokality, neboť rostliny se nemohou nikdy rozmnožovat směrem nahoru. Asi po 1,5 hodině jsme se vydali zpět dolů k našemu automobilu. Nemělo smysl pokračovat vzhůru, i když tam asi byly další lokality.

     Sestoupili jsme tedy dolů a jak jsme byli zabráni do rozhovoru, minuli jsme o 20 m výše stojící automobil. Naštěstí jsme si to brzy uvědomili a začali šplhat k němu. Pro mně bylo překvapující, že jsme na tomto krátkém úseku viděli suchozemské želvy, byť byla kamenitá stráň příkrá, trnitá, ale především velice suchá.

     Ještě týž den jsme dojeli do Ágos Nikolaos, kde jsme se přeplavili i s automobilem do měst Egio na severní části Peloponésského poloostrova. Ze své červnové cesty Jürg znal jinou lokalitu P. hirtiflora, kterou objevili v noci při jízdě z vesnice Trapeza směrem na Megaspilaeon. My jsme se dostali k této lokalitě rovněž v noci a pokud jsem mohl posoudit v záři automobilových reflektorů a baterky, byly zde tisíce rostlin. Lokalita sama se nacházela hned u silnice v 900 m n. m. Rostliny opět rostly na mokré vápencové stěně místy téměř svislé na východní straně. Zde mnoho tučnic právě kvetlo, takže bylo velice snadné rozlišit je ve světle baterky od jiných rostlin. Paní Contrandriopoulos označuje rostliny v této oblasti jako P. hirtiflora var. megaspilea, která má 2n=48 a mj. větší průměr listové růžice (až 12 cm oproti 8 cm u var. gionae, jak jsou někdy označovány rostliny z hor Ghiona). Rostliny byly opravdu poněkud větší, netroufám si však posoudit oprávněnost použití variety. Protože bylo 21:30, nezdrželi jsme se tak dlouho jako na první lokalitě, vrátili se zpět na dálnici a pokračovali v cestě až do půlnoci, kdy jsme dorazili do Epidauros. Tady jsme přenocovali v bungalovech.

     Další den jsme hned ráno vyrazili k nejjižnějšímu popsanému výskytu P. hirtiflora (Casper, 1962), a to lokalitě na ostrově Poros. Přeplavili jsme se na něj a strávili celý den hledáním lokality. Našli jsme sice mokrá místa, voda však vždy vytékala ze zabetonovaného "pramene", kam byla přiváděna umělými trubkami z vodojemu umístěného blízko vrcholku hory. Přeplavili jsme se i zpět na Peloponnés, když nám poradili, že se na místě zvaném Lemon Graves (čili "tam, kde rostou citróny") je malý vodopád. Asi 1,5 h jsme se prodírali trnitými keři, sledovali trubky s vodou, vraceli se zpět, abychom vodopád našli hned vedle jakési zapadlé restaurace. Ano, byl tam...opět vytvořený člověkem. Nakonec jsme zůstali na noc v hotelu v jediném městě na ostrově, které nese stejné jméno jako ostrov sám - Poros.

     Příští den jsme projížděli celý ostrov znovu, prošli jsme i velice nadějně vyhlížející údolí až k moři, avšak jedinou odměnou nám byl krásný pohled na malý záliv s nádherně čistou vodou a neobydlenou oblázkovou pláží. Bohužel však byla pláž znečištěna prázdnými umělými lahvemi a jinými "užitečnými" věcmi, které na břeh vyvrhlo moře. Vzhledem k tomu, že v horách zřejmě žádné tučnice nerostly, usoudili jsme, že jediné místo, kde by mohly být je někde na pobřežních skalách. Najali jsme si proto malou loď a nechali se dovézt k místu, kde je údajně skála s tekoucí vodou - bohužel však pouze bývala...

     Hned poté jsme opustili Poros a přes Athény se dostali k dalšímu ostrovu - Euboa. Abychom využili co nejvíce dne k hledání tučnic, dojeli jsme v noci až do konečného cíle, vesnice Prokopi pod horou Kandili. Zde jsme přespali v hotelu a příští den již od časného rána křižovali horu. Náš automobil zde dostával opravdu zabrat, neboť cesty se sklonem až 30° byly poseté štěrkem a kameny a klikatily se od úpatí až na vrchol, mnohonásobně se větvily, i když se při projíždění ukázalo, že mnoho z odboček nějakým způsobem objíždí část masívu a pak splyne s jinou cestou.

     Nic. Také slibně vypadající vlhká místa v dávno již opuštěném, mírně se sesouvajícím, a tím dosti obtížně přístupným, lomem neobsahovala ani jedinou vytouženou rostlinu. I když to byla místa pro tučnice ideální.

     Ještě jedno místo vypadalo nadějně - korýtka svádějící vodu do vesnice se směrem nahoru změnila v potůček, který se dále větvil. Dříve však než jsme mohli prozkoumat zdroj vody a všechny odbočky, začalo se stmívat a museli jsme se vrátit. V Řecku se totiž na začátku října úplně setmí během 1/2 hodiny , tedy mezi 18:15 a 18:45. Výsledkem celého dne bylo nadějně vyhlížející místo, jež jsme, bohužel, nestačili až do konce našeho pobytu blíže prozkoumat a setkání se sladkovodním krabem, který se potuloval po břehu jednoho potůčku. A pak opět noc ve stejném hotelu.

     Příští den nám domorodci ukázali jinou cestu na Mt. Kandíli. Až do 14:00 jsme křižovali hory, přičemž jsme narazili na dvou místech na kostelíky, ale kromě "betonových" pramenů jsme neobjevili nic. Na jedné cestě jsme však narazili na mladého pastevce, kterého se nám podařilo pomocí gest a asi deseti řeckých slov, která jsme znali, přesvědčit, aby nám ukázal cestu k ígros vrachos, tj. mokré skále. Ten nás dovedl až na úplný vrchol jedné z hor a ukázal dolů, že tam se nachází ígros vrachos.

     Byla to jihozápadní strana strmé hory, na kterou pražilo slunce. Chtěli jsme prozkoumat všechny možnosti, a proto jsme se vydali dolů. Musím přiznat, že tohle byla nejobtížnější část celé výpravy. Směrem dolů jsme často neviděli dále než pár desítek metrů, jak byla skála strmá. I když - skála - to není to pravé slovo. Byla to spíše změť ostrých kamenitých výčnělků s volnými kameny a kamínky promíšená s trnitými keři a stromy. Dosti nebezpečné místo! Trvalo nám 1 a 1/4 hodiny než jsme sestoupili o 800 m níže na jedinou bídnou cestu vedoucí kolem hory asi 200 m nad hladinou moře. Odsud jsme mohli přehlédnout velkou část masívu, ale nikde jsme neviděli ani jediný náznak vlhkosti. Začali jsme tedy šplhat zpět nahoru. Velice jsem obdivoval Jürga, protože šplhat v jeho letech (57) po takové hrozné skále, to tedy byla odvaha! Já sám jsem byl dosti vyčerpán.

     Lezl jsem o něco napřed a asi 50 m pod vrcholem skály jsem počkal na Jürga, který byl v té chvíli pár desítek metrů pode mnou. Čekal jsem čtvrt hodiny a nic. Vrátil jsem se kus zpět, volal a zase nic. Navíc se začalo stmívat a od moře vanul studený vítr. Horečnatě jsem přemýšlel, co dělat. Kdyby Jürg prošel kolem mne, musel bych něco slyšet buď já nebo by se muselo pohnout kozí stádo na jediném přístupnějším místě blízko mne. Nic se však nedělo, pouze se více a více stmívalo. Vydal jsem se tedy zpět k automobilu s tím, že rozbiji okno, vytáhnu baterku a přivolám z několik kilometrů vzdáleného kostelíku zvukem zvonu pomoc (klíče od automobilu měl totiž u sebe Jürg, navíc by mi stejně byly na nic, protože po tak hrozných cestách bych se neodvážil řídit ani kdybych měl řidičský průkaz). Musím říci, že to byla jedna z nejhroznějších chvil v mém životě!

     Naštěstí, když jsem se přibližoval k automobilu, přičemž jsem stále křičel ze všech sil, jestli neuslyším nějakou odpověď, se najednou ozvalo slabě mé jméno a vzápětí jsem o pár desítek metrů dál skrze stromy uviděl světla auta. Zatímco jsem čekal blízko vrcholku hory, Jürg našel cestu poblíž kozího stáda, které jen přihlíželo, jak se šplhá nahoru. Dostal se až k autu, ale nenašel mne tam. Také na mne ze všech sil volal, přemýšlel, co dělat... No, vše dobře dopadlo a oba jsme si opravdu zhluboka oddychli. Pak už nás čekala "jen" cesta z hory dolů do vesnice Prokopi.

     Odsud jsme se okamžitě chtěli vrátit na pevninu, avšak ještě předtím se nám podařilo promluvit si se starostou Prokopi, který nám slíbil příští den ukázat místa vhodná pro tučnice. Ráno se však ukázalo, že nás zavedl pouze na místa, kde jsme již byli. Ihned jsme se tedy začali vracet do Soluně, neboť nás čekala více než 570 km dlouhá cesta. Díky tomu, že jsme v Soluni museli být v 16:00, nestihl mi Jürg ukázat lokality P. hirtiflora na Olympu, která jsem znal z jeho červnových fotografií. Cesta samotná pak proběhla bez problémů.

     V Soluni jsem se konečně dozvěděl, čím poletím zpět. Několik minut před odletem z ČR do Řecka jsem se totiž s cestovní kanceláří dohodl, že mi nechají vzkaz, který let pro mne rezervovali, na letišti. Opravdu tam byl, čemuž jsem po zkušenostech s problémovým letem směrem do Řecka jsem ani nevěřil. Jen jsem zjistil, že letím v 23:45 do Athén, odkud pak v 6:15 do Prahy. Přitom jsme cestou zpět téměř přes Athény jeli! No, co se dalo dělat, musel jsem pár hodin čekat jak v Soluni, tak v Athénách.

     Co dodat závěrem? Chtěl bych především poděkovat Jürgu Steigerovi, bez něhož bych pravděpodobně nikdy neviděl P. hirtiflora rostoucí v přírodě. A pak ještě jedna věc - nejezděte nikdy nikam s cestovní kanceláří Pegas. Mohlo by se stát, že se Vám přihodí něco podobného a to za ten stres nestojí.

Casper, S. J. (1962): Revision der Gattung Pinguicula in Eurasien Feddes Repertorium, H. 1-2 I, IX, 66: 1-148.
Casper, S.J. (1966): Monographie der Gattung Pinguicula, Stuttgart, Bibliotheca Botanica, Heft 127-128, 1-209.
Contandriopoulos, J. & Quezel, P. (1974): A propos de l'étude caryologique de quelques Pinguicula de Grece et de Turquie, et en particulied du complexe Pinguicula hirtiflora TEN., Rev. de biologie et d'écologie méditerranéenne, Tome 1, No. 1,27-32.
Studnička, M. (1984): "Masožravé rostliny", Academia, Praha.