Heliamphora minor Gleason

Objevitelem tohoto druhu rodu Heliamphora byl botanik G. H. H. Tate. Z hlediska historie se jedná v pořadí o čtvrtý nalezený druh a jeho objev se datuje do let 1937 - 38 (Lloyd). Herbářová scheda, kterou lze vidět na Internetu (i v tomto čísle), má následující popisek: Venezuela, Bolivar, Mount Auyan tepui, 2 200 m n. m., prosinec 1937. Tento druh byl posléze popsán Dr. H. A. Gleasonem.

H. minor tvoří shluky láček dorůstajících 8-20 cm výšky a 3 - 8 cm šířky. Na bázi jsou mírně břichaté, v horní pasáži pak úzce trubkovitě protáhlé. Vrchol každé láčky je zakončen víčkem o rozměrech 0,5 -1 cm x 0,3 - 0,5 cm, které je bohatě poseto medníky (nektárii). Tvar víčka je nápadně přílbovitý. Květní stvol dosahuje výšky 20 - 40 cm. Květní stopky mají délku 3 - 4 cm. Korunní plátky (tepaly) jsou bílé, dlouhé 4 - 5 cm a široké 1,5- 2,5 cm. Jejich tvar je kopinatý a k bázi se rozšiřující. Tyčinek o délce 4 mm je 15.

Detailní pohled na jeden z květů květenství H. minor.
Kresba: Z. Žáček
     Jedná se o rostlinu vytrvalou s povrchově uloženým oddenkem, z něhož srůstá jen nemnoho kořenů, někdy i značně dlouhých a zasahujících hluboko do substrátu.

     Heliamfory lze z geografického hlediska dělit do dvou skupin:

     a) Druhy výhradně z východních stolových hor (např. Auyan tepui, Roraima, Ptari tepui, Illu tepui apod.), jež se vyznačují kompaktnějšími či kratšími láčkami a zahrnují rovněž druh H. minor.

     b) Druhy ze západních stolových hor dorůstají naopak mnohem větší výšky a jsou celkově robustnější.

     Vzdálenost, která oba regiony odděluje, činí cca 600 km. V dřívější době se mělo za to, že jde o ostrý předěl prostý heliamfor obou typů, ale tuto tezi vyvrací objev H. hispida v této oblasti. Vzhled H. hispida je jakýmsi kompromisem mezi druhy východních a západních tepuis a jeho přítomnost dokládá, že se mezi oběma hlavními regiony nejedná o totální separaci.

     H. minor má značnou výškovou toleranci. Vyskytuje se jak nad úrovní moře ve výšce 1 200 m, tak i v horských nadmořských výškách 2 100-2 400 m. Teploty ve výšce 1 200 m n. m. se během dne pohybují kolem 21 - 32° C, v noci pak od 21° C až k poklesu na 10° C. Tento nížinný typ H. minor roste v místech s průsakem povrchových vod. Rostliny z vrcholových etáží stolových hor, tj. ty, jež rostou v nadm. výšce cca 2 400 m, jsou vystavovány nižším denním a nočním teplotám (den: 15 - 27° C, noc: 9-16° C). Charakteristickým průvodním fenoménem na místech s výskytem H. minor jsou časté dešťové srážky a mlha. Pískovcový substrát je pro vodu snadno propustný a bez zmíněné vysoké RVV by rychle vysychal.

     Období sucha v jižní Venezuele připadá na říjen až březen a obvykle nejsuššími měsíci jsou leden a únor (tyto údaje o suchu na tepuis jsou pochopitelně relativní; tepuis jsou v mlhách zahaleny prakticky permanentně, čímž je dostatečná vlhkost zajištěna celoročně). Kvetení H. minor začíná obyčejně koncem období sucha (většinou už v lednu a únoru). Semena se tvoří cca do 1 - 2 měsíců.

     Samoopylení není obvyklé, protože blizna zřejmě uzrává ještě před uvolněním pylu. Opylovači jsou patrně dosud blíže neurčené druhy hmyzu a tu a tam se v této funkci uvádí kolibříci.

     Pokud jde o "loveckou" úspěšnost láček H. minor, platí, že v pastech nížinných jedinců lze najít více hmyzí kořisti než je tomu u jedinců ve vyšších nadmořských výškách. Existují spekulace, že by podstatnou výživou láček heliamfor mohly být obecně spraše zanášené větry nad tepuis až z afrického kontinentu. Láčky by pak plnily funkci jakýchsi sběrných jímek či popelnic. Často se uvádí pozorování drobných žabek v láčkách H. minor. Odtud úvaha, že značný podíl živin mohou tvořit rovněž exkrementy těchto blíže druhově neurčených bezocasých obojživelníků. Žabky v láčkách patrně hledají úkryt, popř. potravu.

     Láčky mají na vnitřní stěně dutiny nápadnou zonaci, která podle F. Lloyda (patrně z nedostatku živého materiálu) sestává ze čtyř odlišných úseků, zatímco Juniper, Joel a Robins uvádějí takových úseků pět:

     1. zóna - představuje ji víčko. Vně je zcela hladké, ale naspodu jsou dva druhy nektarových žlázek, z nichž vždy 3 - 4 na každé straně jsou mimořádně velké a nikde jinde se v takových rozměrech na rostlině nenacházejí. Jde o zónu se zjevnou atraktivní funkcí.
     2. zóna - první naváděcí a zadržovací úsek porostlý dolů směřujícími chlupy, jež obklopuje celou třetí zónu. Mezi chlupy jsou rovněž roztroušeny nektarové žlázky.
     3. zóna - hladká a s vábivou funkcí (rovněž nektária).
     4. zóna - hladká, bezžláznatá.
     5. zóna - druhá naváděcí a zadržovací zóna s delšími, více méně hladkými a dolů směřujícími chlupy, jejichž hustota se směrem k bázi rovnoměrně zvyšuje.

a) Zonace láčky H. minor
b) Retrorzní (vzad ohnutý) chlup z vnitřní stěny láčky.
c) Dvojitý chlup z povrchu láčky.
Blíže viz text. (Upraveno podle Lloyda, Junipera, Robinse a Joela). Překreslil a upravil Z. Žáček.

     Žádná z uvedených zón neobsahuje trávicí či absorpční žlázky. Tekutinou, která láčky vyplňuje, je voda z dešťových srážek a vysrážené mlhy. Je možné, že funkci těchto žlázek nahrazují určité druhy baktérií, anebo se nahromaděná kořist z láček postupně vyplavuje do substrátu kolem rostliny a slouží zde jako hnojivo. Nelze vyloučit ani kombinaci obou způsobů.

     Podobně jako je tomu v různých podobách i u jiných láček čeledi špirlicovitých (Sarraceniaceae), do níž patří i rod Heliamphora, také láčky H. minor jsou na přední části opatřeny dvěma těsně sousedícími křídly, jež snad mohou mít naváděcí funkci k obústí pro lezoucí potenciální kořist (mravenci). Láčky rostoucí na nezastíněných místech nabývají jasně červeného nebo až temně nachového zbarvení. Láčky rostlin ze zastíněných stanovišť jsou jasně světle či tmavěji zelené barvy. V horní části láček je na jejich povrchu patrná nápadná a u heliamfor ojedinělá venace (žilkování).

     Jako u všech 6 známých druhů heliamfor lze i u H. minor rozlišovat dvě růstová stádia. V prvém se tvoří tzv. juvenilní, nedospělé, láčky, které se s dospíváním rostliny mění v láčky klasického dospělého vzhledu.

     Na rozdíl od jiných rodů MR s láčkami (Sarracenia, Darlingtonia, Nepenthes, Cephalotus) jsou láčky heliamfor obecně podstatně křehčí a méně odolné k sešlapu. Jejich stěnami se hmyz vybavený kusadly dostává ven mnohem snadněji.

     H. minor vykazuje značnou proměnlivost, třebaže v pramenech jsem našel pouze jednu botanicky popsanou formu H. minor f. laevis Steyermark. Pozoruhodné jsou rostliny z formace tzv. Chimanta tepuis, které se vyznačují nápadně hustým stříbřitým oděním v trychtýřovitém ústí láček a jejich až temně nachovým či purpurovým zbarvením (nádherná přehlídka variací tohoto druhu je prezentována na webových stránkách A. Wistuby).

     Ochota k hybridizaci je nejznámější v kombinaci s H. heterodoxa.

Prameny:

     Lloyd F.E., The Carnivorous Plants, Ronald Press Comp., New York,, 1942. Baumgartl W., Rod Heliamphora, CPN, Vol. 22, Num. 4, 1993 (český překlad: Z. Žáček, Adéla - Revue o MR, č. 1/95).
     Rozmanité zahraniční internetové zdroje vyhledané pomocí prohledávače Google.