Proboscidea louisianica a Ibicella lutea

V letošním prvním pokračování této rubriky vám představujeme na barevném snímku méně obvyklou rostlinu, jejíž pravá masožravost stále není obecně přijímána - Proboscidea louisianica. "Nějaká okurka nebo rajče", bylo možné zaslechnout na loňské výstavě v Opavě, kde tuto zajímavou rostlinu vystavoval její úspěšný pěstitel Jan Flísek. Daří se mu rovněž pěstovat velmi příbuzný druh Ibicella lutea (viz jeho článek v tomto čísle). Mirek Holub pořídil celou řadu snímků obou rostlin a zaslal je redakci. Byly skvělým podkladem pro pérovky, které provází článek J. Flíska i tento text.

Uvádíme popisy obou rostlin. Podle nejmodernějších názorů není vyloučeno sloučení rodu Ibicella s rodem Proboscidea.

Květ a) P. louisianica b) I. lutea, 1 - tyčinky, 2 - pestík.
Podle Van Eseltina.
     Obě rostliny náleží do čeledi Martyniaceae. Jde o malou čeleď se 4 rody a 16 druhy (R. Hendrych, Preslia č. 4/85, str.368). Spadá do řádu krtičníkokvětých (Scrophulariales), kam také patří čeleď lilkovitých (Solanaceae). Příměr s rajčetem tedy příliš nepokulhává! Řád krtičníkokvětých (Scrophulariales) zahrnuje mimo jiné také čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae), bublinatkovitých (Lentibulariaceae) a zárazovitych (Orobanchaceae), o kterých se později ještě zmíníme.

     Pro snadnější orientaci v rodech čeledi Martyniaceae uvádíme následující klíč:

A: Ve květech jen 2 plodné tyčinky                               ..........Martynia
B: Ve květech 4 plodné tyčinky:
     I.  Kalich volnoplátečný, listy většinou vstřícné          ..........Ibicella
     II.  Kalich srostloplátečný, listy střídavé                   ..........Proboscidea

          Proboscidea louisianica

Původ jména

     Latinské rodové jméno Proboscidea pochází z řeckého slova proboskis, které znamená "zobák, čenich nebo sloní chobot" a vztahuje se ke tvaru plodu. Druhové jméno louisianica je odvozeno od amerického státu Louisiana. V angličtině se tato rostlina uvádí pod názvem "purple flower devil's claw" (nachokvétý ďáblův spár), ale i pod názvy "elephant-tusks" (sloní kly). "goat head" (kozí hlava) nebo "unicorn plant" (jednorožec). Všechny tyto lidové názvy se vztahují k nápadnému tvaru plodů.

Botanický popis

     Žláznatě chlupatá jednoletá bylina s poléhavými nebo vystoupavými větvemi dlouhá až 1 m. Listy nahoře vstřícné nebo téměř střídavé; čepele v celkovém obrysu skoro vejčité, srdcovité, celokrajné nebo zvlněné, 10-30 cm široké a mírně kratší; řapíky až 20 cm dlouhé a 0,5 cm silné, hustě oděné krátkými chlupy. Květy bělavé nebo nažloutlé, skvrněné nebo tečkované nachově nebo občas skoro jasně červenofialově; kalich až 2 cm dlouhý, pěticípé plátky zašpičatělé nebo tupé, silné a zelené nebo občas blanité a nažloutlé; listeny čárkovité až vejčité, 1 cm nebo méně dlouhé; koruna až 5 cm dlouhá a skoro tak široká, válcovitá část trubky krátká, zbytek úzce zvonkovitý, břichatý, tyčinky 4, dvě na delších a dvě na kratších nitkách, obvykle zřejmý zbytek páté tyčinky; pestík robustní, blizna se dvěma plochými obvejčitými laloky. Plod se silně chrupavčitým nebo mírně dřevnatým endokarpem dlouhý 10 cm. Výrůstky 1,5 - 3 x tak dlouhé.

Výskyt

     Teplejší oblasti amerického kontinentu (jihozápad USA, Střední a Jižní Amerika). V minulém století zavlečena jako okrasná rostlina do Austrálie, kde zplaněla (v některých oblastech považována za plevel). V Austrálii se vyskytuje ve státech: Jižní Austrálie, Nový Jižní Wales a snad i Západní Austrálie.

Kalich a) I. lutea b) P. louisianica, 1 - listen(y).
Podle Van Eseltina.

          Ibicella lutea

Původ jména

     Rodové jméno Ibicella pochází z latinského Ibex, které značí kozu. Druhové jméno lutea znamená "žlutý". Tento druh je v angličtině uváděn pod názvem "yellow flower devils claw" (žlutokvětý ďáblův spár). Stejně jako u předešlého druhu se názvy týkají nápadného tvaru plodů.

Botanický popis

     Žláznatě chlupatá rozložitá bylina. Lodyhy 50 cm dlouhé, protáhle kuželovité, žláznatě chlupaté krátkými chloupky. Větvení vstřícné nebo střídavé. Listy vstřícné nebo střídavé; řapíky až 15 cm dlouhé; čepele obvejčité, zubaté, při bázi poněkud hranatě vykrajované, téměř srdcovité, bazální laloky se někdy překrývají, tupé, obvykle pětinervé, na špici trochu zašpičatělé. Hroznovitá květenství koncová, přímá, s nemnoha květy, nahloučená, sotva delší než listy. Květy žláznatě chlupaté; kalich blanitý, listeny široce vejčité až podlouhlé, tupé, kališní lístky odlišné, nepravidelné, spodní široce protáhlé až široce vejčité, horní skoro kopinaté až obvejčité a dva postranní kratší, obvejčité; koruna světle žlutozelená bez žláznatého odění, lysá a uvnitř výrazněji žlutá nebo oranžová, často červeně skvrnitá, trubka při bázi smáčklá asi 5 mm než břichatá, kose zvonkovitá, nahoře dělená v pět zaoblených úkrojků, z nichž spodní je asi dvakrát delší než horní; tyčinky 4, dvě delší, dvě kratší, na bázi je patrný zbytek páté; nitky silné, nachově skvrnité; prašníky lepkavé; semeník vejčitý, kýlnatý; blizna se dvěma obvejčitými laloky. Plod pseudo-čtyřhrádečný, endokarp dřevnatý, vejčitý se dvěma dlouhými štíhlými výrustky, které jsou delší než korpus; pichlavý krátkými ostny; semena smáčklá a vrásčitá.

Původ

     Jižní, Střední a Severní Amerika (mírné pásmo). Vyskytuje se také v australských státech Nový Jižní Wales. Queensland a zřejmě i v Západní Austrálii. Do Austrálie byla zavlečena v minulém století a zplaněla tam. Poprvé byla zaznamenána ve státě Viktona v r. 1882. V r. 1961 byla prohlášena za škodlivý plevel v celém státě Viktoria včetně městské oblasti Melbourne.

a) 20 µm velké kulovité žlázky přisedlé na povrchu
b) dlouze stopkaté žlázky
c) kratší stopkaté žlázky bohatě pokryté slizem.
Podle Junipera et al. Kresby Zdeněk Žáček.

Jsou tyto druhy opravdu masožravé?

     Poprvé masožravost u I. lutea naznačil nezávazně Beal (1875). Provedl jen málo experimentální práce a jeho příspěvek byl Lloydem opomenut (1942). Mameliová (1916), která patrné o Bealově práci nevěděla , ustavila její masožravou povahu samostatně. Ale i její studii Lloyd (1942) přehlédl. Studie Mameliové o lapání, rozkladu a vstřebávání hmyzí kořisti na povrchu I. lutea (kterou nazývala Martynia) je vyčerpávající. Ve svém souhrnu píše: "Ale nyní mohu prohlásit, že hlavní výsledek této studie demonstruje schopnost I. (Martynia) lutea účinně lapat hmyz a vstřebávat bílkovinné látky, které se buď přirozeně nebo pokusně dostanou do kontaktu s jejími listy." Bohužel, žádná další práce o masožravé povaze tohoto rodu nebyla od r. 1916 provedena.

     Na svrchním povrchu listu I. lutea jsou tři typy žlázek: kulovité přisedlé žlázky (má se za to, že jde o olejové žlázky), vysoké stopkaté žlázky (tentakule) a kratší stopkaté žlázky hojně pokryté slizem.

     Spor o karnivorní (masožravou) povahu rodů Ibicella a Proboscidea připomíná polemiku na stránkách našeho odborného tisku o možné masožravosti podbílku šupinatého (Lathrea squamaria) z čeledi zárazovitých (Orobanchaceae). Čeleď krtičníkovitých (Scrophulariaceae) obsahuje celou řadu poloparazitických rostlin. Jedinou čeledí, která v rámci řádu krtičníkokvětých (Scrophulariales) jednoznačně vykročila cestou karmvorie, jsou bublinatkovité (Lentibulariaceae). Příbuzné řády hluchavkokvěté (Lamiales) a štětkokvěté (Dipsacales) obsahují některé druhy, které disponují výrazným adhezním mechanismem, aniž by splňovaly další kritéria masožravosti (šalvěj luční (Salvia pratensis), štětka lesní (Dipsacus silvester)).

     To, že se na rostliny rodů Ibicella a Proboscidea lepí spousty drobného hmyzu, je věc mnohokrát potvrzená prostým pozorováním. Doufejme, že se v brzké době najde rostlinný fyziolog, který by po nyní již 81 letech prověřil pokusy badatelky Marneliové z r. 1916!

     Poděkování: Rád bych touto cestou poděkoval RNDr. Miloslavu Studničkovi, Dr. Janu Schlauerovi a Dr. Barry Meyers-Riceovi za jejich cenné rady k uvedeným druhům a za poskytnutí a doporučení několika málo dostupných literárních zdrojů.

Použitá literatura:

B.E. Juniper. R.J. Robins, D.M. Joel: The Carnivorous Plants (Academic Press, 1989)
F. A. Novák: Vyšší rostliny (Academia, 1972)
G. P. Van Eseltine: A Preliminary Study of The Unicorn Plants (Martyniaceae), Technical Bulletin 149, Geneva: New York State Agricultural Experiment Station, 1929, 1-41.
R. Hendrych: Kvantitativní přehled recentních Cormobiont, Preslia 4 , 1985. C. Cekic: More about Ibicella lutea, Bulletin of ACPS 12( 3), 1993, 7 - 8.
Paul M. Kane: Ibicella (syn. Martynia & Proboscidea), Bulletin of ACPS 10(4), 1991.