Karel Čapek, v predhovore knihy Bohumila Kobylky, Izbové kvetiny, 1956:

     Ničím nemožno ospravedlniť oblok, za ktorým nerastie nijaká kvetina. U prostých ľudí, v najskromnejších oblôčkoch, kvitnú najkrajšie kvety. Ničím sa nedá ospravedlniť oblok mestského činžiaka, v ktorom nič nekvitne a nežije; to sa dá jedine vysvetliť ako mravná chudoba.

     A nehovorte, že kvetina za oblokom je živoriacim väzňom. Ak jej venujete trocha pozornosti, nájdete v nej radostného a optimistického druha pre život. Len si spomeňte na obloky svojich starých materí! Aj tie kvety za oblokom sú kusom našej národnej tradície.

     Radosť z kvetín. Nie je to len radosť z tej krásy a nežnosti, ale tiež radosť z úspechu. Akoby tie kvetiny, ktoré opatrujeme, boli časťou nášho ja, akoby ich kvet bol kvetom našej lásky. Preto dávame kvety do oblokov, aby každý videl, že tam za tým oblokom sa žije plným ľudským životom.

     Tak teda, nech vám to vo vašom obloku dobre rastie a bohato prekvitá.

Mýty?

Michal Parvanov, 2004

     Stretávame sa s množstvom literatúry. No nie všetko, čo sa píše, sa zhoduje so skutočnosťou. "Fikcie" alebo, exaktnejšie povedané, nezmysly, sa vyskytujú v literatúre veľmi často, častejšie ako sme si to ochotní pripustiť. Tak sa vynára otázka, ako odlíšiť "mýtus" od pravdy. Niekedy je to evidentné, no sú prípady, kedy text pôsobí zavádzajúco a pochybnú informáciu považujeme za skutočnú, ale aj naopak, na základe pochybnej či zastaralej štylizácie alebo obdobia vzniku textu môžeme aj reálny fakt pokladať za nepravdivý. Tento článok má byť skôr zábavným čítaním so snahou o dotvorenie obrazu o "pohybe" dát časom.

     Ing. agr. Jaroslav Spirhanzl: O rašelinách, 1924: Kapitola II - Co jsou rašeliny:

     Máme-li se podrobneji obírati poznáním rašelin a jejich významu v různých oborech činnosti lidské, musíme si především ujasniti hlavní otázku: co jsou rašeliny, jakožto předmět našich úvah.

     Na povrchu zemském v příhodných místech, kde voda stagnující neb zvolna jen tekoucí, spolu s útvarem terénu a podmínkami klimatickými dala možnost nerušené vegetaci určitých druhů rostlin, vytvářejí se jak pravíme rašeliniště. Podle definic knižních jsou rašeliniště tudíž ona místa, kde humózní, popelem chudé látky na povrchu zemském u větší míře se vyskytují. Rašeliniště jsou území, kde půdu v odvodněném stavu pokrývá přirozená, alespoň 20 cm (podle Schreibera alespoň 50 cm) mocná vrstva humusu, která neobsahuje žádné zřetelné přimíseniny minerální.

     Ramann definuje rašeliniště jakožto půdotvorná ložiska, sestávající z více či méně humifikovaných zbytků rostlinných s uchovanou rostlinnou strukturou. Význačným jest v rašelinách obsah makroskopicky (pouhým okem) rozeznatelných součástí rostlinných, jež začasté veškerou massu téměř veskrze tvoří. Podle rostlin, z jejichž zbytků se rašelina vytvořila, označujeme také jednotlivé druhy rašelin, na př.: mechové, březové, rákosové atp. Sitenský nazírá na rašeliniště jako na vegetační typus, jehož rostlinná hmota jen nedokonale a osobitě pod vodou se rozkládajíc, vytváří vrstvy půdní. Podle Webera jest rašelina humósní zemina, v níž jest humus ve formě ulminových látek obsažen. Zbytky rostlinné buď svou podobu v ní podržely, nebo jsou více méně, někdy zcela rozloženy. Při vysoušení skytá rašelina více méně soudržnou nebo na ostrohranné kusy se rozpadající hmotu. Na vzduchu vyschlá hmota rašelinná do vody položená opět botná, v závislosti od druhu zbytků rostlinných a jejich zrašelinovatění (ztýření). (Rašelinění či ulmifikace jest pozvolné okysličování pod vodou. Nejdůležitější jeho zplodiny jsou sloučeniny ulminové, obyčejně hnědě zbarvené, a černé a černohnědé sloučeniny huminové (kyselina huminová, humin a sole, kyselina krenová a apokrenová). Humifikace pak jest v podstatě tvorba hlavně kyseliny uhličité a látek huminových.) Ale ani při úplném změknutí neposkytuje nikdy zemité, drobtovité hmoty.

     Nazýváme tedy rašeliništi přirozená ložiska, v nichž se ve větší míře vyskytuje rašelina, produkt nedokonalého rozkladu odumřelých zbytků rostlinných. Svrchní, živá vrstva rašeliniště nese zvláštní rašelinnou vegetaci, jež slouží k nové, nepřetržité tvorbě rašeliny.

     Ďalšie kapitoly už zneli zložitejšie. Autor sa v knižke (130 strán + 1 vkladaná mapa) venuje aj vzniku a vývinu rašeliniska, rozdeleniu, porastom a geografii rašelinísk, vlastnostiam, prieskumu a chemickému rozboru rašeliny, rekultiváciou rašelinísk, ťažbe rašeliny a jej využitiu v poľnohospodárstve, lekárstve a kúpeľníctve, záhradníctve, priemysle, ... Z mäsožravých rastlín autor menuje ... rosničku okrouhlolistou (Drossera rotundifolia L. - rundblättriger Sonnentau) a ros. anglickou (Dr. anglica Huds.) ... V závere sa píše:

     S postupem práce stávalo se mi stále zřejmějším, že obor, o němž jsem pojednával - rašelinářství - jest tak rozsáhlý a tak členitý, že malý spisek nemůže stihnouti všecka jeho odvětví. Povstalo mnoho kusého, co by potřebovalo prohloubení. Jsem si toho vědom a opakuji znovu, že běží mi prozatím jen hlavně o to, aby byl vzbuzen větší zájem o tento předmět, o jehož důležitosti a zajímavosti snad se čtenář přesvědčil.

     Viděli jsme též, že v našich poměrech bylo by lze ještě mnohé vykonati. Rašelina jest přírodní bohatství, které jest nutno zužitkovati rozvážně, odborně a nejracionelněji. Tu pak nastává tolik spolupůsobících momentů, že jen po důkladném odborném vyšetření každého teměř rašeliniště lze řešiti úspěšně problém ten od případu k případu. "Příroda nedá si poroučeti lineály a suchými číslicemi - napsal Kavina - a mstí každý poklesek, jehož se pyšný člověk v lichém domnění své všemohoucnosti vůči ní dopustil." A podpisuji dále názor téhož vědce, že jen řádně vybavené a dotované stanice rašelinářské jsou k tomu povolány, aby otázky toho druhu, tak komplikované a ve své podstatě tak významné, odborně řešily.

     Autor čerpal z literatúry (33 citovaných literárnych zdrojov) napísanej koncom 19. a začiatkom 20. storočia. Dovolím si povedať, že text tejto publikácie by bol schopný, po preklade do súčasnej podoby jazyka, publikovania aj v dnešnej dobe, aj keď v pôvodnej forme nepôsobí príliš fundovane. Hlavne myšlienka znejúca v závere je nadčasová a jej neustále zdôrazňovanie tu chýba. Na texte (vcelku, nie len na týchto úryvkoch) sa dá, okrem iného, demonštrovať mnohonásobné opisovanie faktov vo vedeckých i iných publikáciách. Informácie o rašeline sú v dnešných publikáciách totiž veľmi podobné ako v citovanom diele a teda existuje predpoklad, že údaje v dnešných publikáciách majú svoj pôvod v pôvode tejto publikácie. Mnohonásobným citovaním a teda aj čiastočným vytrhávaním údajov zo širšieho kontextu, žiaľ, dochádza k možnému skresľovaniu faktov.

     K poznaniu a neskresleným údajom by sme sa mali dostať prostredníctvom literatúry "z prvej ruky". Dokonca aj také životopisné dielo môže povedať viac ako knižka typu "Všetko o ...". Karel Crkal napísal knihu Lovec kaktusů (1983, ale údaje pochádzajú z prvej polovice 20. storočia) o legende sveta rastlín, hlavne kaktusov, akou bol Alberto Vojtěch Frič. Kniha je taká vynikajúca, že ju je možné otvoriť a začať čítať na ktorejkoľvek strane. Je zaujímavá od akéhokoľvek momentu. Vďaka kvalite dát, pochádzajúcich z poznámok a rukopisov samotného Friča. Tak schválne. Námatkovo otváram knihu (seriózne). Strana 166. Člověk se diví, jakými jsou Indiáni dobrými botaniky. Echinopsis shaferi nazývají "cardon macho", kulatý Echinopsis tucumanensis se tam nazývá "cardoncilla". Víte, že všechny rostliny tyto jsou velmi spřízněné a potvrzují můj názor, že neexistuje žádný důvod, abychom založily rod Trichocereus, nebo abychom k němu mohli počítat aspoň všechny "tvrdé" Echinopsis? Když mluvím o "cardoncilla", musím říci něco bližšího o této rostlině. Byl to první kulovitý kaktus, který jsem nalezl, když jsem vstoupil do ostnatého buše - nebo abych mluvil přesněji, když jsem se do něho vplazil. Již dříve jsem ho viděl za jízdy z vlaku na svazích, ale bylo to v rychlosti a z dálky a také jsem si už nemohl vzpomenout, kde to vlastně bylo. Teprve, když jsem ho měl před sebou, poznal jsem s plnou jistotou Roseho Echinopsis aurea. Toto jméno je nesprávné a je založeno na nesprávnosti forem aurea. Správně se má jmenovat aureiflora, protože název aurea způsobuje zmatek tím, že se toto slovo může u kaktusů aplikovat spíše na barvu těla než na květ.

     Kto je schopný aspoň elementárnej analýzy a syntézy údajov, získa z tohto testu veľa kvalitných, absolútne neskreslených informácií. Totiž údaj, získaný z jedného pozorovania lokality, znie: "na lokalite A rastie v malom množstve Genus species." Je oveľa menej presný ako: "bol som na lokalite A a videl som tam niekoľko exemplárov Genus species." Prvá formulácia je totiž všeobecná a teda z nej získané fakty vo vlastnej mysli zovšeobecníme, teda vytiahneme fakt, že na tej lokalite rastie naozaj len málo jedincov, aj keď sa môže jednať len o krátkodobý pokles populácie. Tu vzniká chyba, ktorá by nemala vzniknúť pri druhej formulácii.

     Kto si myslí, že tendenčnosť vyjadrení "minulého" režimu obišla botanické publikácie, nech svoj názor prehodnotí popri čítaní nasledujúcich viet. Žiaľ, názov a pôvod tejto publikácie (z ktorej vlastním len kópiu state o eukalyptoch) mi nie je známy. "V literatuře se uvádí, že blahovičníky jsou nejvyšší stromy, dosahující výšky 155 m s obvodem kmene v průměru až 25 m. Čtyři takové stromy, postavené jeden na druhý, by byly mnohem vyšší než proslulá televizní věž v Moskvě." - proslulá. "V Sovětském svazu pomohly blahovičníky vysušit bažiny a ozdravit půdy na Kolchidě (tj. v části Gruzie)." - bez komentára. "Keřovitý podrost, příznačný pro lesy Sovětského svazu, blahovičníkové lesy nemají, protože tyto stromy svými mohutnými kořeny pohlcují všechnu vláhu v půde, takže nezbývá pro jiné stromy a keře. Je třeba připomenout, že stromy rostoucí na území SSSR v podmínkách s větší vláhou jsou schopny vypařovat velké množství vody." - myslím, že termín Sovietsky zväz nie je správne a presne determinovaná geobotanická oblasť a ani s tou "větší vláhou" to nie je, hlavne v púšťach Uzbekistanu a Turkmenistanu, také jasné.

     Jednou z vecí, ktorá ma v starej literatúre príjemne prekvapila, je relatívne veľmi vysoká kvalita článkov časopisu Živa. Časopis přírodnický. 1859, 7. ročník, redaktori - prof. Dr. Jan Purkyně a Jan Krejčí. Pár úryvkov:

     Emanuel Purkyně v článku Šumava a její rostlinstvo: "Skládám zde výsledky cesty do Šumavy, kterouž jsem v měsících srpnu a září r. 1857 podniknul; při čemž mne přírodnická sekce Musea českého co nejštědřeji summou 100 zl. stř. podporovala, kterémuž ctihodnému spolku, jakož i panu prof. Jechlovi v Budějovicích, ochotnému svému průvodci po jisté části mého cestování, potom i všem pánům lesníkům, od nichžto jsem v horách pohostinně přijat byl, zde na prvním místě své nejvřelejší díky vzdávám."

     "Ještě honosí se Šumava článkem květeny, jenž zvláštní ráz krajiny zakládá, totiž bažinami (něm. Filze) od 2000 - 3000´, širokými to prostorami, rašelinníky porostlými, z nichžto chudobné trsy travin a kříky borůvek vyčnívají. Na některých těch bažinách nebývá žádného stromoví, na jiných viděti jednotlivé mrzácké břízy a bahní sosny, ještě jiné jsou dosti hustě těmito houštěmi porostlé, kteréž v příhodnějších, nižších polohách vysokými se stávají a pošmourné lesy zvláštního spůsobu tvoří²). Bahní louka (něm. tak zvané Auen), ježto v dolejších oudolích začínají, kde bažiny přestávají, jsou přechody od bažiny do louky, neboť tam ovšem mechy a některé bahní rostliny se nalézají, trávy ale převahu mají¹). Sušší šumavské louky, v celku ale ovšem ještě dosti vlhké, chovají některé krásné horní rostliny, jakožto Polygonum Bistorta, Pinguicula vulgaris, temnorudé Phyteuma nigrum, Cirsium heterophyllum s listy vezpod sněhobílými, a Gentiana germanica.

     ²)Sphagnum cuspidatum a Polytrichum gracile jsou nejhojnější mechy zde, z polotravin viděti Carex glauca, panicea, Eriophorum vaginatum, Juncus filiformis, mezi nimi prostírají se Vaccinium Oxycoccus (kyhanka) Andromeda polifolia, Tormentilla recta. Vyšší keříčky tvoří Vaccinium uliginosum, Betula nana (řídká), Salix aurita, repens.

     ¹)Tyto bahenní rostliny jsou hlavně Thysselinum palustre, Pedicularis sylvatica a palustris, Molinia coerulea, Scorzonera humilis, Pinguicula vulgaris, Epilobium palustre, Carices. Jiné rostliny bahní objevují se v olšinách dolejšího kraje do 2000´ Lysimachia vulgaris, thyrsiflora, Acorus Calamus (puškvorec), Glyceria spectabilis, Phalaris arundinacea, Nymphaea candida, Nuphar pumilum, Veronica longifolia."

     "Ještě musím některé druhy uvésti, kteréž v české floře Šumavě vlastní jsou, a jestli i někde v jižních Čechách se vyskytují, předce zajisté s hor sestoupily. Jsou to Gentiana pannonica, jindy v Šumavě hojná, nyní už vzácná i v Aussergefildu, a Sedum Fabaria na Jezerní stěně, Spiraea salicifolia na poříčích a plotech do 2000´, Alnus viridis, Doronicum Pardalianches, Meum Mutellina, na Jezerní stěně, Rachelu a Javoru, Willemetia apargioides."

     Teda Gentiana "ustupovala" už vtedy!

     A čo sa píše dnes? Finančná náročnosť vydania publikácie je vysoká, preto sú diela domácich autorov veľmi zriedkavé. Vydavateľstvá riešia dopyt prekladmi zahraničnej, často pochybnej, literatúry, kde jediná dopracovaná vec je celková grafika knihy. Kvalita textu je na druhom, teda poslednom, mieste. V jednej z takýchto kníh som sa dočítal, že mucholapka má brvy, ... O moc lepšie to nie je ani v periodikách.

     "Našli mäsožravú rastlinu z rodu tučnica v Ekvádore," svieti približne centimetrový titulok v jednom z našich najčítanejších denníkov - Nový Čas. 17. 10. 2002. Článok znie: "NITRA - opäť husársky kúsok! Možno tak definovať úspech nitrianskych botanikov v Ekvádore. Po troch týždňoch strávených v tomto juhoamerickom raji orchideí pricestovali domov v pondelok. Podarilo sa im to, čo ešte nikomu pred nimi - našli tam druh mäsožravej rastliny z rodu tučnica, a tým vraj prekvapili aj samotných ekvádorských botanikov. "Takáto rastlina je v danej oblasti raritou. Našli sme ju v horských pralesoch pri meste El Angel," povedal Novému Času Milan Mišák z Botanickej záhrady Slovenskej poľnohospodárskej univerzity v Nitre. Botanici z mesta pod Zoborom boli v Ekvádore na pozvanie Katolíckej univerzity v Santo Domingo de Los Colorados. Počas pracovnej misie dopĺňali aj zbierku orchideí v miestnej botanickej záhrade, ktorú nedávno sami založili. V Ekvádore boli úspešní aj pred pol rokom. Vtedy sa im vydaril svetový unikát - za tri dni objavili takmer 400 nových druhov orchideí." - Svetový unikát, takýto článok. Každá veta. Na novinárov mal smolu aj Andrej Devečka, ktorý, bez predošlých skúseností, zrejme v snahe podporiť pestovanie mäsožravých rastlín na Slovensku, nevedel vysloviť politickú odpoveď, napríklad: "nebudem sa k tomu vyjadrovať." "Všehovoriaci" článok Márie Tallovej, Pažravé krásavice, v bulvári Slovenka 40/2000 je však dobrým varovaním pre ostatných pestovateľov, ktorí by mali články o pestovaní radšej písať sami. Andrej totiž nemohol novinárku presvedčiť, že Nepenthes bicalcarata sa nepíše bicalcurata. Z článku vyberám: "Andrej získava niektoré druhy v semenách, iné v odrezkoch alebo rozmnožovaním v tkanivových pôdach (invitrokultúrach)." "Lupienky reagovali na náš dotyk. Susedné pasce držali v zovretí malé mušky a v tučných kalichoch iného rastlinného druhu sa váľali mŕtve osy a pavúky. Dômyselné zariadenia vo vnútri i na povrchu týchto rastliniek si už podmanili ďalších pestovateľov - Andrejových kamarátov." Podobnými, slušne, aj keď s nedostatočnou expresivitou, povedané, nepresnosťami je presýtený celý článok. Normálne pôsobia len Andrejove citácie.

     Bežný človek si teda nemá z čoho vytvoriť správny názor na svet rastlín, svet ktorým je obklopený a na ktorom je závislý. Je nepredstaviteľne veľkou chybou, keď priemerný človek považuje rastliny iba za zdroje bielkovín pre svoju výživu. Na urýchlené miznutie druhov reaguje iba minimum jedincov. Žiaľ, tak to tu potom na tejto planéte vyzerá. Na mieste je otázka, kde sa stala chyba. Kto je zodpovedný za tento stav? Možno sme to my, pestovatelia, lebo za dverami našich skleníkov sú dáta pre pospolitý plebs neprístupné. Vidíme, aké dáta sú predkladané verejnosti a len málo z nás, ktorým vyjadrujem česť, prehodnotia svoj čas v prospech celej populácie človeka, čo sa snáď aspoň trochu odrazí v biodiverzite.

     Algoritmus na zisťovanie pravdivostnej hodnoty textu teda zrejme neexistuje. Nemali by sme teda viac písať my, keď sú v tlači predkladané informácie z pochybných zdrojov? Nie je to naša morálna povinnosť, aby mala celá populácia možnosť získať autentické a reálne údaje?